út., 30. srpen 2022 15:17

Petrovy problémy nebral doktor vážně, pak mu diagnostikovali Bechtěrovovu nemoc

Projev Bechtěrevovy nemoci Projev Bechtěrevovy nemoci Zdroj: Mehlauge, Wikipedia, CC BY-SA 3.0
Petr se ozval na výzvu asi po čtrnácti dnech od zveřejnění se strachem, že píše pozdě. Pozdě nebylo, takže jsem se rozhodla vyslechnout jeho příběh. Hned v úvodu se mi svěřil, že se právě pokouší přestat kouřit a daří se mu to desátý den. Také mi napsal, že mezi jeho potíže patří i dysortografie, porucha pravopisu. V dětství si totiž ve škole často hrával s něčím pod lavicí, nebo koukal z okna a nedával pozor. Přesto se svůj příběh rozhodl popsat i po nabídce video hovoru, nebo osobního setkání. Petr pracuje na chráněných pracovních místech od roku 2013.

Narodil se v roce 1979 v Praze. Jako dítě se těšil do školy, ale ve čtvrté třídě začaly jeho zdravotní potíže. Často jezdil na ozdravné pobyty kvůli astmatu, takže zameškával školu. Postupoval do dalších ročníků s odřenýma ušima a v osmé třídě měl čtyřky. Proto se rozhodl prodloužit si základní školu o tehdy nepovinnou devátou třídu. Nakonec se dostal na střední odborné učiliště, obor elektrotechnika. Počítače ho zajímaly, na střední škole se mu líbilo o něco víc, než na základní a podle svých slov nabral nový dech. Nepatřil už k nejhorším ze třídy a navíc měl motivaci – táta mu slíbil počítač, pokud se mu povede mít vysvědčení bez čtyřek. Snažil se připravovat se na hodiny, ale býval nepozorný. Navíc se přidaly bolesti kloubů, kvůli kterým často nemohl usnout a doktor jeho problémy nebral vážně. Myslel si, že mu jde o získání modré knížky, aby nemusel na vojnu. I přes tyto potíže se mu podařilo získat výuční list, na nástavbu se však nedostal.

Začal docházet do svého prvního zaměstnání, stále ho ale trápily bolesti kloubů, a tak se rozhodl navštívit revmatologii, kde mu diagnostikovali Bechtěrovovu nemoc, chronické kloubní zánětlivé onemocnění. S touto nemocí dodnes dochází na biologickou léčbu do revmatologického ústavu.

Do roku 2009 se zdálo, že Petrovy zdravotní potíže nebudou přibývat. Docházel do zaměstnání a vypadalo to, že přes všechny překážky život zvládá. Pak ale přišla jeho první hospitalizace na psychiatrii, prodělal psychózu. Dnes sám přiznává, že na těchto potížích má svůj podíl viny, protože ataka propukla po jeho experimentech s marihuanou. Tehdy si myslel, že je to jednorázová záležitost, v roce 2011 ale přišla druhá hospitalizace. Na doporučení psychiatra odešel na nemocenskou, po které následovala žádost o invalidní důchod (ID). Komise mu schválila druhý stupeň ID, nebýt ale lékařské zprávy z revmatologie, nejspíš by na něj nedosáhl. Sám k tomu dodává jediné: „Kdyby šel nějak vyměnit důchod za zdraví, měl bych zájem.“

S uznaným ID začal pracovat jako skladník, než na doporučení kamaráda zkusil práci v chráněné dílně Bonu. Vydělával jen pár tisíc, dostal se ale na školení od Santé – centrum ambulantních a pobytových sociálních služeb pro lidi s mentálním postižením. Tam se dostal k informacím o tom, proč jsou lidé s ID pro firmy důležití – spousta lidí s ID se bojí, že pokud budou chodit do zaměstnání, přijdou o důchod, pravdou ale je, že úřad práce poskytuje dotace na chráněná místa a zaměstnavatelé musejí mnohými způsoby chráněný pracovní trh podporovat. Přesto se ale Petr musel smířit s utahováním opasku. Neminuly ho finanční problémy, ze kterých se pomalu dostává dodnes. „Nebyl jsem připravený, před ID jsem vydělával přes dvacet tisíc měsíčně, najednou jsem měl vyžít se sedmi tisíci. Na to by také bylo dobré nějaké školení,“ říká Petr o své zkušenosti.

Petr vyzkoušel mnoho zaměstnání. „Nálepka chráněné pracoviště není záruka pohodové práce, roli hrají nadřízení, kolektiv i zavedené postupy,“ říká a popisuje, s čím se na chráněných místech setkal on, nebo jeho známí: „Kamarád dostal rozhodnutí o třetím stupni ID, ale neměl odpracované roky, takže musel podstoupit pracovní terapii. Pracoval dva měsíce bez nároku na mzdu s křovinořezem, kolegové ho neustále žádali o cigarety a nakonec se dopracoval k důchodu, který činí sotva pět tisíc.“

Ani on nemá ale jen pohodové zážitky z chráněných míst. „Zkoušel jsem úklid autoservisu, kde po nás požadovali čistotu jako na operačním sále, bylo to velmi náročné.“ Petr se také snažil udržet práci na nechráněném místě, kde opravoval set top boxy. „Vydržel jsem dva měsíce, byl to šílený stres. Neplnil jsem normy a byl jsem pomalý,“ říká a dodává, že zaměstnavatel o jeho zdravotních potížích nevěděl, ale lékařům se jeho pokus o udržení běžného zaměstnání nezamlouval.

Dnes Petr pracuje jako ostraha placeného parkoviště na chráněném pracovním místě a podle svých slov už jinde štěstí nehledá. „Sice tu nemám žádného terapeuta, ale dlouhodobě to zvládám. Je tu volnost, nemusím se řídit pauzami a občas mám čas i na své koníčky, jako je programování. Díky dotacím mám jako invalidní důchodce vyšší mzdu, takže si i vydělám. Někteří ale vyšší mzdu nelibě nesou, jeden starobní důchodce dokonce na protest přestal chodit do práce,“ přiznává postoje některých svých kolegů Petr. Zároveň se přiznává, že jeho pokus přestat kouřit nevyšel: „Mohl bych chodit po základních školách strašit děti, v jaké pasti skončí, když si budou za tělocvičnou hrát na dospělé.“

Zobrazeno 65 krát
Naposledy upraveno: po., 30. listopad -0001 00:09
Pro psaní komentářů se přihlaste