Daniel Podlipný Nejhorší je opustit své kumpány, kteří ve všeobecném veselí a s širokými úsměvy klopí nekončící množství tekutin směrem kolmým do svých bezedných dutin ústních. Nedá se nic dělat, platíte, odcházíte a snažíte se uchlácholit naivními sebeklamy o tom, jak dobrou věc děláte, protože zkouškové je za týden a už je opravdu čas začít se učit a plnit povinnosti. Doma pak pouštíte počítač a místo práce stejně sedíte na Facebooku a s klasickým bezduchým výrazem hltáte bezpočet naprosto zbytečných informací. A nebudeme si nic nalhávat. Takhle totiž vypadá život studenta na vysoké škole.
Není to o ničem jiném, než o souboji s vlastním rozumem po třetím pivu. To pivo si dáte nehledě na den, počasí, politickou situaci či přírodní katastrofu. Jediná věc, na které záleží, je jestli bude mít mozek dostatek solidních argumentů. Někdy vyhraje, někdy ne. Když však děláte práci pro někoho jiného a ne pro sebe, vchází do hry několik úplně nových veličin. Záleží, jestli pracujete dobrovolně, pod tlakem, nebo jako dlužník. Já pracoval dobrovolně a ne pro sebe.
Nevím už ani proč. Nabídli mi slušnou částku za pár hodin mého času, protože víc než pár hodin by mi to nezabralo ani při probuzení uprostřed noci. Ale já vím, že tolik peněz nepřijmu. A tak jsem zapnul počítač, odřekl si Facebook a dal se do práce. Asi to bylo prostě jen z kamarádství. Nebo ne? Naivita, řekl bych. Píšete a slova sami vyskakují na obrazovce, protože na papír píšou už jen dinosauři a hlupáci.
Během práce se však vrací ona touha. Alkohol, který jste do sebe vpravili ještě před vítězným bojem rozumového centra, pomalu opouští vaše tělo. A to vy přece nechcete. Alkohol bystří smysly, otevírá dveře, normálně zamčené stínem strachu. Jsme odvážnější, sebejistější a přesvědčivější. Napijte se a odbouráte zábrany, co vás jen zpomalují, k ničemu jinému nejsou. Doděláváte práci a touha konečně vítězí nad rozumem. Oblékáte se a s radostným úsměvem spěcháte chladnou potemnělou ulicí zpět za svými kumpány. Najdete je na stejném místě. Proč by taky odcházeli, je teprve půlnoc. Dřív než v tuto hodinu se žádná vysokoškolská párty ani zdaleka nerozjíždí. Připojíte se k ostatním, a abyste dohnali deficit, fázi piva úplně přeskočíte. Kola s rumem se stává vaším parťákem. A kamarádíte se stále víc. Jenže ono pořád nic. Necítíte ani malý záchvěv naplnění touhy, která vás sem přivedla. Co teď? Jak se to stalo?
Odpovědi se vám sice nedostane, ale rozhodnete se, že dvojité rumy to snad pomohou napravit. Jenže nakonec selhávají i ony. A lidem kolem vás se koutky úst zvedají exponenciálně vzhledem k vyprazdňování obsahu sklenic. Nakonec koutky vůbec neklesají a tváře všech přítomných lemuje nekončící úsměv. Kromě té vaší. Smích doprovází každé slovo, větu, čin.
Destrukční touhy hluboko zakořeněné v každém z nás vyplouvají na povrch. Podtácky? Minulost. Sklenice? Na padrť. Stůl? Politý, důkladně! Klíny? Vlhké, nikoliv však díky živočišné přítomnosti opačného pohlaví. Vše doprovází křik, zpěv a všudypřítomný smích. To je vlastně skoro dobře. Smích je dobrý (měl by být). Vás si nikdo nevšímá. Nejste schopní reagovat. Myšlenky ostatních se pohybují v místech, kam vy se snažíte zoufale dostat, ale to se vám nedaří. Bez dosažení této sféry se nebudete schopný s ostatními bavit (je to snad zábava, nebo není?), protože jim prostě nerozumíte. Lijete do sebe stále větší množství alkoholu. Marně. Mozek tentokrát ovládl celý zápas. Nechal vás vyrovnat, ale v prodloužení udeřil tvrdě a vy jste bez šance. Sedíte proto se smutným pohledem, který je zároveň plný lítosti a sledujete ostatní. Pak se po nekonečných hodinách zvednete a odcházíte. Poražení na plné čáře, poníženi vlastním nitrem, spíláte svému tělu, proč vám nedovolí připojit se k ostatním v opojení. Odpověď ale znáte. Odpoledne jste prohráli a vítěz bere vše.
Foto: http://amorettiblog.com/wp-content/uploads/2013/09/rum-coke-550px.jpg
