Tomáš Poštulka Za Polednicí stojí producent Matěj Chlupáček a scénárista a režisér Michal Samir, kteří se podíleli už na zajímavém téměř bez střihu natočeném filmu Hany. Režii tentokrát svěřili dalšímu nadanému tvůrci Jiřímu Sádkovi, do hlavní role obsadili Aňu Geislerovou a nechali se volně inspirovat Erbenovou slavnou baladou. Už z traileru je patrná osobitá vizuální stránka a snaha vymanit se z typicky českých filmových vod jasným žánrovým zařazením. Slušné první ohlasy navíc tvrdí, že pokus o psychologický horor s výraznou stylizací se docela povedl.
Podobně pochvalně se zatím kritici vyjadřují i o Rudém kapitánovi, adaptaci detektivky od slovenského spisovatele Dominika Dána. Film, ve kterém si zahráli například Oldřich Kaiser nebo Michal Suchánek, by měl být kvalitním a svižně odvyprávěným kriminálním thrillerem, kterých je mezi českými filmy jako šafránu. Tomu ostatně, podobně jako v případě Polednice, napovídal už trailer.
Zlatým hřebem z českého pohledu mimořádně povedeného měsíce by pak měl být snímek Já, Olga Hepnarová. Ten měl velmi pozitivní ohlas na německém filmovém festivalu Berlinale, kde měl před měsícem premiéru. Příběh poslední ženy popravené na území Československa je celovečerním debutem režijní dvojice Tomáš Weinreb a Petr Kazda, navazuje tak na úspěšnou vlnu debutujících filmařů, která se vynořila v loňském roce. Já, Olga Hepnarová má už z traileru jasně patrné světové parametry, temný černobílý příběh by podle ohlasů z Německa mohl být jedním z nejlepších českých filmů poslední doby.
Všechny tři snímky naznačují, že lámat nad českou kinematografií hůl by bylo předčasné. Pořád tu máme zajímavé tvůrce, kteří se nebojí pustit do odvážnějších projektů a dát jim osobitou tvář. Teď jde ještě o to, jestli si cestu k nim najdou i diváci. Úspěch kvalitních filmů by skutečně mohl vést k menší variaci české nové filmové vlny. Pokud ovšem neuspějí, budou to jen tři osamocené vlaštovky kvality v moři filmového bahna.
