Klára Jarošová 
Stojíme před vchodem do kavárny a posloucháme instrukce. Hodinky, mobily a vše, co by mohlo sloužit jako zdroj světla, musíme nechat ve skříňkách k tomu určeným. Žetony, které nám jedna z nevidomých servírek podává, slouží jako platidlo. Dovnitř půjdeme ve „vláčku“. Dáváme najevo, že pokynům rozumíme, chytáme se za ramena a vstupujeme do tmy.
Ta je dle očekávání absolutní. I tak je pro mě překvapením, jak moc temná může být. Nerozeznávám předměty, lidi, ani jejich obrysy, zkrátka nic. Číšnice nás přivádí ke stolu a nechává nás osahat si lavici, na kterou se spolužačkou po chvíli usedáme. U stejného stolu už sedí Milan. Nejdříve si myslíme, že se jedná o zrakově postiženého člověka, po chvíli ale zjišťujeme, že si stejně jako my přišel dát prostě kávu. Nevíme, jak vypadá, takže si ho zkoušíme v hlavě vykreslit podle hlasu. Zanedlouho přichází servírka a přijímá naše objednávky. Než je vyřídí, seznamujeme se s Milanem. Vyučil se kovářem, nyní studuje teologii. Hovor stáčíme k pozoruhodnému příběhu Helen Kellerové, Němky, která se v předminulém století narodila nejen slepá, ale i hluchá. I přes svůj handicap se naučila mluvit několika jazyky, vystudovala vysokou školu a sama přednášela na univerzitách. Nahlas přemýšlíme o tom, jaké musí být nevědět, jak vypadá okolní svět.
Z hovoru nás vyruší příjemný hlas obsluhy, která nám přinesla objednanou kávu. „Kam Vám to mám dát?“, ptá se. „Tady,“ odpovídám intuitivně a hned mi dochází, jak absurdně jsem asi zněla. Servírka ale po hlase poznává, kde sedím, a kávu po stole sune až přímo do mých rukou. Stejným způsobem rozdá i zbylé nápoje. Přijde mi to neuvěřitelné.
Prostor pro představivost a kreativitu
Po chvíli u našeho stolu přibývá Markéta, studentka speciální pedagogiky. Seznamujeme se i s ní. Obsluha nám nabízí, že si můžeme zkusit poslepu něco nakreslit. Souhlasíme, a tak k nám po stole putují nejdříve papíry a vzápětí pastelky. „Opatrně, ať mi nevypíchnete oči! Sice je nepotřebuji, ale i tak bych je ráda měla,“ vtipkuje servírka.
Spolužačka Míša se rozhodne vyobrazit osazenstvo našeho stolu, a tak jí Milan i Markéta postupně popisují své obličeje, můj se snaží nakreslit po paměti. Všichni se dobře bavíme, tma už nám nepřijde tak nepříjemná. Nevíme, kolik času jsme u kávy strávili, když za námi přichází nevidomá číšnice s tím, že venku čekají další zákazníci a jestli by nás mohla doprovodit ven, aby se dostalo na všechny. Opět se tedy řadíme do „vláčku“ a přes dvoje dveře vycházíme na světlo, které se mi ještě nikdy nezdálo být tak oslnivé.
Překvapeně se díváme jeden na druhého, Milan i Markéta mají jiné tváře, než jaké si můj mozek ve tmě spojil s jejich hlasy. Zvědavě upíráme zrak na papír, který drží Míša v ruce. Obrázek nás čtyř. Co na tom, že oči poletují okolo našich hlav a úsměvy jsou posazené na čelech. Jsme rádi, že si můžeme výtvor prohlédnout. Stejně jako zbylý okolní svět.
