po., 25. říjen 2021 13:50

„Pozor, ať mi nevypíchnete oči!“ aneb chvilky POTMĚ

Hrneček na památku. Hrneček na památku. Zdroj: foto: Klára Horáková
V rámci festivalu Prix Bohemia Radio přibyla na Horním náměstí od pondělí do čtvrtka mobilní kavárna. Ne však ledajaká. Na podniku, jehož chod zajišťuje Světluška, projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu, byste okna hledali marně. Uvnitř musí být totiž úplná tma. Proč? Aby se zákazníci dokázali na chvíli naplno ponořit do světa osob se zrakovým postižením. Vítejte v Kavárně POTMĚ.

Stojíme před vchodem do kavárny a posloucháme instrukce. Hodinky, mobily a vše, co by mohlo sloužit jako zdroj světla, musíme nechat ve skříňkách k tomu určeným. Žetony, které nám jedna z nevidomých servírek podává, slouží jako platidlo. Dovnitř půjdeme ve „vláčku“. Dáváme najevo, že pokynům rozumíme, chytáme se za ramena a vstupujeme do tmy.


Ta je dle očekávání absolutní. I tak je pro mě překvapením, jak moc temná může být. Nerozeznávám předměty, lidi, ani jejich obrysy, zkrátka nic. Číšnice nás přivádí ke stolu a nechává nás osahat si lavici, na kterou se spolužačkou po chvíli usedáme. U stejného stolu už sedí Milan. Nejdříve si myslíme, že se jedná o zrakově postiženého člověka, po chvíli ale zjišťujeme, že si stejně jako my přišel dát prostě kávu. Nevíme, jak vypadá, takže si ho zkoušíme v hlavě vykreslit podle hlasu. Zanedlouho přichází servírka a přijímá naše objednávky. Než je vyřídí, seznamujeme se s Milanem. Vyučil se kovářem, nyní studuje teologii. Hovor stáčíme k pozoruhodnému příběhu Helen Kellerové, Němky, která se v předminulém století narodila nejen slepá, ale i hluchá. I přes svůj handicap se naučila mluvit několika jazyky, vystudovala vysokou školu a sama přednášela na univerzitách. Nahlas přemýšlíme o tom, jaké musí být nevědět, jak vypadá okolní svět.


Z hovoru nás vyruší příjemný hlas obsluhy, která nám přinesla objednanou kávu. „Kam Vám to mám dát?“, ptá se. „Tady,“ odpovídám intuitivně a hned mi dochází, jak absurdně jsem asi zněla. Servírka ale po hlase poznává, kde sedím, a kávu po stole sune až přímo do mých rukou. Stejným způsobem rozdá i zbylé nápoje. Přijde mi to neuvěřitelné.


Prostor pro představivost a kreativitu
Po chvíli u našeho stolu přibývá Markéta, studentka speciální pedagogiky. Seznamujeme se i s ní. Obsluha nám nabízí, že si můžeme zkusit poslepu něco nakreslit. Souhlasíme, a tak k nám po stole putují nejdříve papíry a vzápětí pastelky. „Opatrně, ať mi nevypíchnete oči! Sice je nepotřebuji, ale i tak bych je ráda měla,“ vtipkuje servírka.


Spolužačka Míša se rozhodne vyobrazit osazenstvo našeho stolu, a tak jí Milan i Markéta postupně popisují své obličeje, můj se snaží nakreslit po paměti. Všichni se dobře bavíme, tma už nám nepřijde tak nepříjemná. Nevíme, kolik času jsme u kávy strávili, když za námi přichází nevidomá číšnice s tím, že venku čekají další zákazníci a jestli by nás mohla doprovodit ven, aby se dostalo na všechny. Opět se tedy řadíme do „vláčku“ a přes dvoje dveře vycházíme na světlo, které se mi ještě nikdy nezdálo být tak oslnivé.


Překvapeně se díváme jeden na druhého, Milan i Markéta mají jiné tváře, než jaké si můj mozek ve tmě spojil s jejich hlasy. Zvědavě upíráme zrak na papír, který drží Míša v ruce. Obrázek nás čtyř. Co na tom, že oči poletují okolo našich hlav a úsměvy jsou posazené na čelech. Jsme rádi, že si můžeme výtvor prohlédnout. Stejně jako zbylý okolní svět.

Zobrazeno 104 krát
Naposledy upraveno: čt., 28. říjen 2021 12:01
Pro psaní komentářů se přihlaste