Antonín Šrejber 
Film sleduje příběh Vypravěče, jehož hraje Edward Norton. Trpí nespavostí a má pocit, že žije v plochém světě plném opakujících se věcí, úkolů a rutin. Pracuje pro velkou společnost, v níž si připadá jakoby se točil ve smyčce, která nemá konce. Dalo by se říct, že se stal obětí moderní společnosti a jejího konzumního způsobu života. Na svůj problém s nespavostí ale náhodou najde lék a tím jsou podpůrné skupiny pro lidi s rakovinou a dalšími nemocemi, kde se potkává s další hlavní postavou tohoto filmu - Marlou (hraná Helenou Bonham Carter). I když Marla netrpí žádnou chorobou, tak zde stejně jako Vypravěč hledá jistý útěk z reality a pohled na umírající lidi jim dává právě ten pocit, který potřebují. Totiž že oni na tom nejsou úplně nejhůř. Toto narušení Vypravěčovy bubliny ale obnoví jeho nespavost a on se pomalu vrací do starých kolejí. To vše ale změní, když na jedné ze služebních cest potká charismatického Tylera Durdena (Brad Pitt), díky kterému objeví úplně nový svět.
„Věci, které vlastníš, nakonec začnou vlastnit tebe.“
Idea tohoto díla, původní literární předlohy i jejího filmového zpracování je hlavně hodně krajní zamyšlení nad způsobem moderního konzumního života a nad tím, jak hluboko se člověk musí v životě dostat, aby zjistil, zda je to pořád on a ne jen věci a lidi okolo. Film je podle mě kvůli tomuto tématu vhodný spíš pro starší publikum a můžeme na něm pozorovat efekt Malého prince. To zanmená, že různá stádia života nám mění pohled na film. Obzvlášť formující může být film pro diváka mezi 15-20 lety, jenž si z něj může odnést množství inspirace pro svůj život, a i když se snad nikdy neodhodlá k tomu ho podobným způsobem vést, tak již myšlenka filmu mu dokáže měnit pohled na svět.
Samotný film je za mě jedno z mistrovských děl moderní kinematografie. Temná až místy depresivní atmosféra z tohoto filmu sálá takovou silou, že diváka naprosto pohltí a nemůže se od něj odtrhnout. Tempo je ze začátku poměrně lehce porcováno a pak společně s dějem pomalu ale jistě graduje do rozměrů, které si divák, jenž šel na film s tím, že je to jen nějaká mlátička neuměl ani představit. Herecké výkony hlavního dua jsou zde brilantní. Edward Norton nám propůjčí náhled do hlavy a akcí jeho postavy a Brad Pitt zas dodává filmu potřebné tempo. Samotná chemie těchto dvou herců je, i přes fakt že Norton Pitta moc nemusí, na takové úrovni, že máte pocit jakoby byli jeden.
Co se týče režisérské práce Davida Finchera, ta je zde tak osobitá a unikátní, že máte chuť se hned podívat na zbytek jeho filmů. Fincher si zde stejně jako v ostatních jeho filmech hraje s kamerou tak, že se snaží kompozicí a barevnou paletou vystihnout náladu a pocity dané postavy. Například světle zelený a studený interiér kanceláří vás nutí se cítit stísněně a nekomfortně stejně jako hlavní postavu, která to zde nenávidí. Oproti tomu však samotný Fight Club je plný teplý barev, jenž na vás obalí a udělají pocit domácího prostředí. Další z filmových technik použitých pro navození diváckého diskomfortu je použití mírně zrnivého obrazu. Tím snímek docílí pocitu, že vám na filmu něco nesedí.
Z negativ filmu bych vyčetl, že může být pro některé diváky až moc krajní, co se týče tématu. To totiž může působit do filmu až násilně vtlačované a tím může divákovi film znechutit. Přece jen je těžké se koukat přes dvě hodiny na film s myšlenkou, se kterou nesouhlasíte.
