Když jí bylo kolem čtrnácti let, všimla si učitelka tělocviku jejího talentu na míčové hry. „Poslala mě na sportovní halu Univerzity Palackého a tam si mě už nechali,“ popisuje svoje začátky Helena. „Zprvu jsem váhala mezi házenou a volejbalem, házená se mi ale zdála moc tvrdá.“ Zvolila tedy volejbal a začala se mu intenzivně věnovat i přesto, že ji hendikepuje její výška. Už tehdy sice měřila 170 centimetrů, víc ale nevyrostla. „Člověk může mít pořádnou páru, je mu to ale k ničemu, protože nevyskočí tak vysoko jako o deset centimetrů vyšší soupeřka,“ vysvětluje.
Trénovala každý den po škole a jak sama říká, na nic jiného už jí nezbýval čas. „Z tréninku jsem se vrátila až po sedmé, vybílila jsem ledničku a šla spát,“ popisuje Helena. Zatímco si její spolužáci užívali volna, ona nepřestávala trénovat ani o prázdninách. V červenci absolvovala dvoufázové tréninky, v srpnu intenzivní soustředění. “Každý den ráno jsme běhaly a odpoledne se hrálo na škváře. V srpnu jsme pak odjížděly na Pastviny.“ Právě na letní soustředění vzpomíná nejraději.
„Kdo nezažil Pastviny, nepochopí. Bylo to sice tvrdé, hodně jsme se tam ale nasmály,“ vzpomíná Helena.
Dřina přinášela i ovoce a dostavovaly se zasloužené úspěchy. S týmem dorostenek se pravidelně umisťovaly na předních příčkách v okresních soutěžích, s družstvem žen vyhrály dokonce mistrovství České republiky.
V současné době se Helena Vyhnánková věnuje hlavně studiu a tak jí zbývá čas jen na amatérskou ligu. Občas se jí ale zasteskne po starých časech. Na otázku, co ji vlastně na volejbalu tolik baví, odpovídá bez zaváhání: „Je to kolektivní sport a člověk se může podělit o vítězství s ostatními. A taky se při něm užije spoustu legrace,“ uzavírá s úsměvem svoje vyprávění.