David Hrubý 
Jak často pracovně cestujete do zahraničí?
Záleží na spoustě věcí, ale třeba co se týče tohoto roku, tak jsem stihla navštívit zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku, poté Brusel v rámci novinářského školení a několikrát jsem i vyrazila na ambasády v České republice. Běžně se mi stává, že se mi cesty nahustí do krátkého časového intervalu a každý měsíc jsem v jiném státě. Na druhou stranu jsem někdy i tři měsíce doma, protože mě není nikde třeba. V několika státech máme například i své stálé zpravodaje, takže hlavně kvůli tomu.
Jak vypadá váš běžnýpracovní den?
Druhů práce, kterých můžu v redakci daný den dělat, je celá řada. Máme třísměnný provoz, takže mám tři scénáře, podle kterých vstávám. Na směnách funguji jako takzvané zetko. To znamená, že sepisuji a nahrávám zprávy. Dále také zastávám roli „příložníka“, takže živě vstupuji do vysílání, anebo připravuji rozborové balíčky zpráv. Pracuji téměř non-stop. V médiích se člověk nikdy nezbaví své práce. Je to postižení, které má každý, kdo se živí okolnostmi. Záchranář vidí všude potencionální nebezpečí, novinář permanentně vnímá své okolí a zjišťuje, co se děje a proč se to děje. Nedá mu to pokoj, a když vidí příležitost, udělá vše pro to, aby se jí chopil. Kvůli útoku Hamásu na Izrael jsem musela například předčasně odjet z dovolené, proto že já i můj partner jsme byli potřeba v médiích. Pro spoustu lidí by to bylo příliš náročné, čemuž naprosto rozumím. Já se s tím už smířila.
Co vás na vaši práci nejvíce baví?
Práce v médiích určitě má své temné stránky. Například vstávání v brzké časy, život v neustálém časovém pressu, nebo konstantní čtení zpráv tiskových agentur. Někdy se stává, že se zvlášť významné události stanou pár minut před hlavním vysílacím časem a ty musíš udělat vše pro to, abys to stihnul. Na mé práci ale rozhodně převažují pozitiva. Nejvíce mě naplňuje ta služba veřejnosti, to že ji informujeme nejen o zásadních tragických událostech a podobně, ale zároveň můžeš posluchače hned po ránu pobavit, donutit je popřemýšlet nad věcmi. Na práci v rozhlasu nejvíce miluji volnost, kterou mám ve své tvorbě k dispozici a zvukomalebnost, jestli se to tak dá nazvat. Když dělám rozhovor například s astronautem, je jen na mě, jaké zvuky raket použiji tak, aby to posluchače zaujalo. Tímto způsobem můžeš posluchačům zprostředkovat různé zážitky, vytvářet různé dojmy to je to, co mě nejvíce naplňuje. Pro práci v médiích však člověk musí mít vášeň, jinak u toho skrz tu náročnost nemá šanci vydržet. Je také nutné se smířit s tím, že u novinářů je často vidět jejich práce, ale oni sami jakožto osobnosti jsou v očích veřejnosti téměř duchové. Článek si přečteš a oceníš, ale je velká pravděpodobnost, že přehlédneš jeho autora. Pokud neudělá nějakou zásadní investigativu, nikdy za svou práci nedostane takový kredit.
Jaké vlastnosti dělají dobrého novináře?
Recept na dobrého novináře neexistuje. Zpravodajství je a musí být automatizované, novináři ale nikoliv. Každý by však měl mít základní novinářské atributy. Musí vědět, o čem mluví a být si jistý ve svém tématu. K nějakým konkrétnějším vlastnostem mě nic nenapadá, protože každý přistupuje ke zprávám jinak a dává jim něco vlastního. To je jedině dobře. Každé médium vnímá jinak důležitost zpráv a hledí na ně jinou optikou. Zmíním například válku na Ukrajině. My ji můžeme například vnímat optikou námi poslané pomoci válkou postiženým lidem, zatímco například Hospodářské noviny ji můžou vnímat optikou hlubokých lidských příběhů. To je ta krása zpravodajství. Různé pohledy různých médií vytváří publiku mozaiku věcí, nad kterými se může zamyslet a nevidí svět pouze jednotvárně.
Na svém kontě máte několik reportáží a jsou poměrně různorodé. Jednou Štrasburk, podruhé kulturní akce. Jaké události vám přijdou nejnáročnější na reportování a proč?
Nejtěžší je reportování jednoduché, jednolité události. Kouzlo reportáží spočívá v dynamice, ta novináři zajistí vše, co potřebuje. Náročné jsou pro mě například reportáže z ambasád, kde dvě hodiny pouze sedím na místě. Nemá to ten ruch a atmosféru Europarlamentu, kde se pořád něco děje. Reportáž se dá udělat naprosto z čehokoliv, jenom musí být člověk kreativní a uvědomit si, že on danou situaci vidí, ale čtenář ne. Důležité je taky zapřemýšlet nad tím, co všechno chce člověk v reportáži obsáhnout a jak posluchače upoutat i popisem na první pohled naprosto nudné události.
Jak se liší vaše příprava na reportáž z politické a kulturní události?
Liší se zásadně. Na kulturní události, například výstavy, se téměř nepřipravuji. Většinou si přečtu čí díla se budou vystavovat, kdo se na výstavě objeví a tím to končí. Navíc jsou tyto eventy často zaměřené na jedno téma a nevyžadují nějakou extra přípravu. Tím pádem je pak pro mě jednoduché si zhruba v hlavě navrhnout, jak bych mohla reportáž vést, s kým chci udělat interview a podobně. Když jsem například v Štrasburku, každý jeden den absolvuji několik debat, jednání, hlasování a porady. O každém jednotlivém tématu, problematice a obecně o všem, co se bude projednávat musím mít nastudováno alespoň něco, abych se mohla od čeho odrážet a abych měla o daných věcech faktický přehled. Příprava na takovéto události je tím pádem daleko složitější a náročnější.
Jak jste již zmiňovala, ve své práci jste pod neustálým nejen časovým tlakem. To si určitě žádá silnou psychiku a odolnost vůči stresu. Udržujete si nějakým způsobem mentální zdraví?
Za tu dobu, co pracuji v médiích, už jsem si na ten tlak zvykla a moje tělo se na něj už aklimatizovalo. Vnímání tlaku je podle mě velmi subjektivní. Pod tlakem člověk je, pokud má týden na odevzdání diplomky a začal teď. Tak si já představuji opravdový tlak. Pokud zprávu odevzdám o nějakou tu dobu později, nic extra se nestane. Odevzdám jí o chvíli později a jede se dál. Nemělo by to tak být pokaždé, ale jsou situace, kdy to opravdu nemůžeš stihnout. Asi jsem se ještě nikdy nedostala do nějaké výjimečně stresové situace. Nějaký stres jsem určitě prožívala na začátku. Všechno bylo nové, Český rozhlas je navíc nejposlouchanější stanice u nás. To člověka stresuje nejen každá udělaná chyba, ale i jen ta možnost, že by jí mohl udělat. Já se každopádně snažím zbytečným tlakům vyhýbat a nepřipustit si je, ikdyž mi moje hodinky občas hlásí něco jiného.
Existuje v médiích sexismus?
Myslím si, že určitě. V politice je přeci jenom více mužů než žen a novináři mají nejspíš tendenci mluvit primárně s muži. V České republice navíc bohužel přetrvává takové to dogma, že žena tomu moc nerozumí. V Bruselu byly svého času 4 zpravodajky - Katka Šafaříková, Tereza Šupová, Zdeňka Trachtová, Háta Sassmannová - a odváděly skvělou práci. Ve svém oboru jsou bez debat profesionálky. Přesto se denně setkáváme se sexistickými projevy. Myslím si, že to vypovídá o jakési nedospělosti společnosti. Já osobně jsem ale nikdy nezažila nějaké sexistické útoky.
