Problém je pro mě výzva, tvrdí architekt dřevostaveb

Proč dřevostavby? V čem je větší výhoda oproti normálním stavbám?

Dneska už to není o tom, proč stavět ze dřeva, ale proč tomu dát koncept, který by měl fungovat. Spíš je otázkou, proč stavět kvalitní domy. Dřevostavby se vyznačují tím, že koncept, proto aby to bylo kvalitní, je o dost náročnější a vyžaduje větší pečlivost v rozhodování. Dřevo dneska znamená kvalitní stavba, protože ty firmy se zdržují pod jedním deštníkem a ten má většinou parametry kvality. Myslím, že dřevostavby jsou kvalitnímu stavění nejblíže, protože technologicky poskočily nejdál, můžou využívat větší spektrum materiálu, výrobky ze dřeva jsou dneska dřevo na pile, ale taky to může skončit víc specifikovaným výrobkem, překližkou, lepeným lamelovým dřevem, čímkoliv. Ale pořád se držíme toho, že pokud o tom někdo přemýšlí a chce kvalitu, tak ji nedostane tak, že si ji vyrobí sám.

Vyrobit dřevostavbu ve firmě trvá kratší dobu, neukáže se to právě na kvalitě?

Součástí té ‚rychlosti‘ je, že to někdo vymyslel, zamyslel se nad tím, jak to bude fungovat, jak se mají věci předem naplánovat, vyrobit tak, aby to pak na stavbě šlo rychle. Ta rychlost je produkt veškeré přípravy a práce a určitě to je velký benefit, dneska díky vlivům povětrnosti jaké jsou, že jeden den je mínus tři, druhý den dvacet jedna, jeden den prší a tak, určitě to tomu nahrává.

Jak dlouho tedy trvá postavit dům třeba pro čtyřčlennou rodinu?

Pomineme návrh samotný, někdo je schopný to dát s architektem dohromady za měsíc, někomu to trvá tři měsíce, i rok. Průměrný dům, který se pohybuje okolo sto padesáti metrů čtverečních, tak samotná příprava je v týdnech a je podle náročnosti. To znamená, po třech až šesti týdnech se to dá vyprojektovat, pak trvá nějakou dobu, než se materiál dostane na správné místo v čase, což je běžně od třech do šesti týdnů. Celá výroba trvá zhruba týden až čtrnáct dní a samotná stavba na klíč může trvat měsíc. A to jsme se bavili jenom o dřevě. Dřevostavba musí na něčem stát a to je činnost, která trvá měsíc a půl. Možná trošku míň, když bude nějaký alternativní způsob založení. To se někdy dá uskutečnit v rozmezí, kdy se připravuje dům ve výrobně. Když sečteme všechno, tak do šesti měsíců může člověk dům mít. Ale praxe je taková, že ten proces celý trvá tři čtvrtě roku nebo rok. Protože vždycky je tam nějaké ale.

Nemůže z hotové dřevostavby unikat víc tepla?

Dneska už jsou na to i normy, kdy dům musí splňovat vzduchotěsnost. Ta přišla s tím, jak jsme začali zateplovat, dávat lepší okna, a proto se z hygienických důvodů dělá test vzduchotěsnosti. A když to dělá každý správně, a my to děláme na každém našem domě, tak teplo unikat nemůže, maximálně když je otevřené okno. (smích)

Dalším problémem by mohlo být, že dřevo vlhne a hnije. Co s tím?

Pokud je to udělané ze správných materiálů a se správným konstrukčním přístupem a takovou tou elementární znalostí… Není to o vysokoškolské vědě nebo o doktorátech, je to o tom, co dělali naši dědové přirozeně, protože je to příroda donutila. Pak k tomu nemůže dojít. My dneska máme dřevostavby, které jsou tady dvě stě tři sta, ve Finsku možná i víc let. A jsou to stavby, které žijí. To je důkaz toho, že když je to udělané správně, tak tahle věc nemůže nastat. Ale bohužel dneska jsou dřevostavby trend, což má za důsledek to, že to dělají lidi, co o tom nic neví. Nevědomost je blahá.

Navrhoval jste i v zahraničí. Jaké to pro vás bylo?

Ano. To je zajímavá zkušenost, protože tam jsou lidi zvyklí se o sebe starat už delší dobu než my. To nesouvisí jenom s podnikáním a s tím, že tu máme nějaký systém společnosti. Ti lidi přemýšlí jinak a pracují jinak. Všichni jsou zaměření na to, aby projekt byl úspěšný. A v celém procesu tento úspěch mají na zřeteli, neházejí si klacky pod nohy. V symbióze spolupracují architekt s konstruktérem, se statikem a s ostatními. A vůbec jim to nedělá problém. My se spoluprací v Čechách máme problém, protože se to tady moc nenosilo. Po revoluci si u nás firmy chtěly konkurovat a viděly v tom dobrý boj, ale pravda je taková, že když jsou lidé úspěšní, tak spolupracují. Ale byť neumíme spolupracovat, tak jsme aspoň schopni o tom mluvit. To znamená, že jsme na dobré cestě. Ale bude to nějakou dobu trvat.

V Čechách máme slovíčko problém

Aha.

Navíc tam je ještě jedna věc. V Čechách je velice známé slovíčko problém, které v těch projektech, na kterých spolupracujeme, neuslyšíte. Oni prostě slovo problém nepoužívají, skoro ho neznají. Pro ně je všechno potenciál pro vytvoření něco nového, je to pro lidi výzva, protože chápou, že se na tom mohou posunout. U nás to začne tím, že je to problém, tak to nevíme, to nebudeme dělat. Pro nás jsou zahraniční spolupráce přínosné, protože nám velmi osvěží mozek, tím pádem i našim klientům v Čechách můžeme tuto zkušenost nabídnout, za což jsou rádi, protože řešení vždycky najde své místo.

Používáte tedy v práci principy, které jste se naučil v zahraničí.

Jasně, ty principy ve firmě rádi osvěžíme a donutí nás k tomu ten správný klient, který přijde se zadáním a chce spolupracovat a není to tak, že řekne: něco nabídněte a jestli to není nejlevnější, tak mi to nenabízejte. Člověk, který má zájem. Takže se poohlídneme po tom, jak se to dělalo dřív, a podle toho navrhujeme, ale rádi k tomu využijeme i moderní technologie. Nehledáme levná řešení, ale snažíme se o řešení chytrá.

Znám člověka, který stavěl dům s novými materiály a řemeslník mu řekl, že materiál nezná, proč nepoužít starý.

To je stará vesta, dělám vždycky jako vždycky. Já jsem na to zvyklý, jsem pohodlný a líný nad tím přemýšlet. Třeba vyhoření. To jsou všechno moderní věcí, že je někdo vyhořelý, to je jiná tvář lenosti. Člověk vyhořet nemůže, protože lidský potenciál je nevyčerpatelný, ale člověk je od přírody tvor líný, a my se na to často rádi konkrétně v Čechách vymlouváme. (smích)

A když se podíváte vůbec na to, že stavíme ze dřeva, vracíme se k předkům nebo se posouváme kupředu?

To si nemyslím. I, řekněme, za staré éry, která se nevalně zapsala do paměti lidí, se dřevostavby stavěly, v kontextu ‚know-how‘ západních firem, což se moc nevědělo. Takže takové ty okály (dřevostavby ve stylu panelových domů za dob komunismu, pozn.red.), které jsou dneska takovým otloukánkem a lidi na ně plivou, tak to je technologie, kterou začali používat lidi v roce sedmdesát a teprve dnes se stává běžnou. A byly to dřevostavby, sice neměli tolik vědění a udělali to jinak, ale rozhodně si nemyslím, že dřevostavba je něco nadčasového. Ono na tomto světě už všechno bylo, člověk to akorát vyvíjí a zlepšuje. A s příchodem nových technologií je to příjemnější, dostupnější, zlehčuje to život a podporuje, aby se všichni měli dobře. Není to nic, co bychom objevili.

Aha.

Akorát někdy to z toho děláme, což nám blokuje hlavu a dává špatné informace pro konečného klienta, který se v tom dost, při dnešních možnostech a kapacitě internetu, ztrácí. Protože internet je velice svobodný nástroj, ale člověk si to musí umět přebrat. Říkám, že internet v dnešní době je žumpa, protože tam je víc matoucích informací, než těch, které vedou k úspěchu. Proto se všemi klienty, kteří si cokoliv načtou a chtějí s námi spolupracovat, nezačneme spolupracovat dřív, než je pozveme na schůzku.

A chodíte se na své projekty dívat?

No, to je tak…

Není čas, že?

Ne, naopak. Máte dva přístupy k práci. První přístup je, že chodíte do zaměstnání. To znamená, že se ráno vzbudíte a řekněte si, sakra, v osm musím být v práci. Po obědě se díváte, kdy už bude šestnáctá a budete moct opustit zaměstnání a jít žít svůj život. Ale lidi u nás v práci ani já takhle nežijeme. Pro nás je každý den radost chodit do práce a moct řešit všechno, co přijde. Ať už je to problém, nebo situace míň komfortní. Chci tím říct, že my už ani nevíme, jestli je pondělí nebo neděle. My když je hezky, tak si uděláme volno a když je škaredě, tak jdeme do práce i v neděli.

Opravdu?

Ano. Všechny stavby a všechny projekty, kterých se zúčastníme, jsou naše děti, takže se napřed rozhodnete, pak dítě porodíte a, i když je pak už samostatné, tak ho jako rodič nikdy neopustíte. My ten vztah ke stavbám asi ani jiný mít nebudeme, protože to považujeme za smysluplné.

Takže jste všichni na jedné lodi?

Lidi se touto myšlenkou velice rychle spojili, tým to rád převzal. Takže minimálně jednou, spíš dvakrát se na stavbě objevím. I na konci, když jsem u toho projektu nestál od začátku, tak rád poznám klienta, pobavím se o tom, co dělá, jestli byl spokojený se vším, co u nás zažil, s čím byl nespokojený, abychom věděli, kde kulháme. A pokud k nim přistupujeme narovinu, oni vám tak taky odpoví, takže dostaneme úplně čistou informaci o tom, jestli to bylo v pořádku nebo ne.

Máte nějaký čerstvý zážitek z projektu?

Poslední projekt, kterého jsme se zúčastnili, je stezka na Dolní Moravě, Stezka do oblak. Je to výsledek toho, jak se dá dneska dřevo v kombinaci s ocelí a jinými materiály použít. Konstrukce, která je z mého pohledu velice odvážná a nadčasová. Lidi, se kterými jsme se potkali na projektu, to zase v České republice výrazně posunuli, že okolní státy stojí v pozoru a vnímají nás velice dobře, opět ne jako konkurenti, ale jako někoho, kdo se dokáže s takovouto výzvou poprat a udělat.

Co se vám na tom líbí, v čem je výjimečná?

Když se na ni podíváte, tak vůbec tvar, místo, kde ta stavba stojí, k jakému účelu, a jak je to navržené a jak rychle tento projekt vznikl… Stavba vznikala od února 2015 a přidaná byla v listopadu 2015. Je to jako kosmická stanice, která přistála na hřebenech Jeseníků. Takže tak. 

O něm: Michal Šopík (42) je vášnivým lyžařem ve volném horském terénu, když zrovna neprojektuje. Rodák z Rýmařova má rodinu se dvěma dětmi.