Linda Jindrová 
James, Ondra, Honza a Petr - tak zní přezdívky nadějného uskupení zvaného Bez Šance. Jedná se o svižný punkrock, který se zrodil (jak už to ve sféře hudby bývá) ve sklepení jednoho ze členů. Dnes - po deseti letech - je však situace naprosto odlišná. Kapela si totiž minulý rok odjela své již druhé tour s názvem "Tak na co čekáš? 2", pracuje na desce k jejich desetiletému výročí a do toho hraje na různých akcích a festivalech. Zkrátka žijí z hraní před lidmi a hlavně pro lidi.
A tím není myšleno pouze bavit své posluchače. Bez Šance totiž ze své hudby finančně podporuje ty z nás, kteří se ocitají v tíživé životní situaci nebo trpí těžko vyléčitelnými nemocemi. A to pomocí jejich vlastního benefičního festivalu pojmenovaném po kapele samotné. „Chceme spojit příjemné s užitečným a ukázat lidem, že i zábavou se dá pomáhat těm, kteří naši pomoc opravdu potřebují," uvádí seskupení na svých stránkách. První Bez Šance fest mohli fanoušci navštívit už v roce 2015, tedy rok po té, co se kapela oficiálně začala rozvíjet. Od té doby se jedná o akci plnou dobrých lidí a především dobré hudby. Zároveň se výdělek, z této dnes již dvoudenní zábavy, věnuje na Oddělení dětské hematoonkologie FN Hradec Králové, které je jedno z osmi specializovaných pracovišť v ČR pro péči o děti se zhoubným onemocněním.
Festival zároveň slouží i jako jakási vstupní brána pro lidi, kteří se v subkulturách punk hudby neorientují nebo ji vnímají negativně. Chce ukázat, že se nejedná o zlé lidi a životní delikventy, ale že šíří myšlenku silnou a smysluplnou, která kritizuje násilí, rasismus (či jakoukoliv jinou formu xenofobie), týrání zvířat a mnoho dalšího.
Pro začátek klasicky a jednoduše: jak jste dali kapelu dohromady?
James: V roce 2013 jsme se sešli u Ondry v garáži ještě s jedním kamarádem. Ondra začal hrát na baskytaru, protože jeho táta měl starý basový aparát. Já měl už tenkrát celkem blízko ke kytaře, takže jsem se jí ujal. Náš kamarád Márty, co měl být bubeník, nakonec od nápadu ustoupil. Naštěstí po pár personálních obměnách a velmi občasném zkoušení přišel v roce 2014 Honza. Od té doby se dá mluvit o kapele Bez Šance jako takové.
Ondra: Přesně jak říká James. Jednou jsme si u nás doma zkusili spíš pro zábavu zahrát a zkusit, co kdo umíme. Nepřišlo nám to vůbec špatné. Nakonec jsme zkusili oslovit pár dalších známých, co na něco uměli hrát, až z toho po zhruba roce vykrystalizovala sestava schopná složit kompletní repertoár a jít s ním mezi lidi.
Předpokládám, že všichni z kapely máte rádi punk. Máte nějakou kapelu, která vás přinutila k tomu začít hrát vlastní hudbu?
James: Potvrzuji, že punkrock a jeho obměny jsou určitě styly, co máme rádi. Přímo nás asi přinutila jen nějaká vidina dostávat se na koncerty zadarmo. Později nás začala pohánět i touha vyventilovat náš názor na svět, na cokoliv.
Petr: U mě je to celkem krkolomná cesta. Pokud pominu své účinkování v kapele založené na repertoáru The Beatles – takže spíše záležitosti tvoření coverů, k hraní vlastní hudby mě před lety v podstatě přinutil bubeník Karel z již bývalé kapely. Po několika pivech na baru v jednom místním podniku jsem se ocitl v místním HC punkovém tělesu.
Ondra: Mě asi žádná kapela přímo nepřinutila. Spíše mě to prostě baví, rád jsem mezi lidmi, máme dobrou partu a spoustu zážitků, dostaneme se na zajímavá místa a koncerty a ventilujeme své názory. A hrát vlastní hudbu je asi základ toho, jak k tomu dojít a někam se vůbec posunout místo hraní převzatých skladeb na lokálních zábavách.
Inspirujete se někým?
James: Tady asi musíme odpovědět každý zvlášť, i když se v ledasčem budeme pravděpodobně duplikovat. Takovým výchozím bodem vnímám CZ punk kapely generace 2000 jako jsou The Fialky, Houba, Degradace, Než faleš, apod. Pokud mám mluvit v osobní rovině, tak těch vlivů bylo ještě mnohem více, ale aktuálně mě třeba velmi baví kapela Grade 2 z Anglie. Nedávno jsem na nich byl na koncertě v Brně a je to skvělý objev.
Petr: Kromě výše zmíněných současných punkových kapel mě, co se skládání hudby týče, baví experimentovat s nejrůznějšími akordickými postupy a kytarovými prvky, které občas paradoxně vychází třeba z blues, rock'n'rollu, dokonce máme v jedné písni i jazzovou vsuvku. Takže inspirace přichází z mnoha směrů – od kapel z 60. let až po ty současné.
Ondra: Každý se něčím a někým inspiruje, to je už holt lidská vlastnost. Já to dělám spíš podvědomě, než že bych přímo řekl: „Pojďme teď udělat album jako The Fialky.“ Prostě u nějakého hudebníka někde na akci či na Spotify něco zajímavého slyším či vidím, utkvěje mi to v paměti a když se to zrovna někde hodí, tak to vytáhnu. Prostě a jednoduše.
Co byste řekli, že je nejlepší na tom tvořit hudbu?
James: Momentálně jsme s kapelou zrovna v bodě, kdy je jedno album hotové a další nahrávky tak trochu čekají, až se přežene ten spěch a chaos z tour. Takže mám trochu retrospektivní pohled na věc. Nicméně je to asi celý ten proces od sezení nad poškrtaným papírem a akustikou u sebe doma až po moment, kdy je píseň již nějakou dobu vydaná a někdo z publika si jí s námi zpívá.
Petr: Mě na tom baví ta začáteční nepředvídatelnost a obrovské množství možností, co z toho nakonec může vzejít. Nejzábavnější je ale proces společné kritiky ostatních členů kapely a s tím spojené nejrůznější úpravy, škrty a experimenty, z čehož se většinou nakonec vyvrbí dosti dobrá muzika.
Ondra: Nejlepší části jsou za mě v podstatě dvě. První je proces tvroby, kdy z počátečního nápadu vznikne časem klidně i deset různých odlišných verzí, ze které pak vyleze ta nejlepší, se kterou jdeme do studia. A hned potom je ta druhá, kdy skladba oficiálně vyjde mezi lidi, hrajeme ty písně na koncertech a lidem se to líbí, zpívají si to nebo se třeba přijdou po koncertě zeptat na nějaký detail z té písně. To mě, a doufám že i ostatní z kapely, doopravdy naplňuje.
Máte nějaký oblíbený zážitek ve smyslu odehraných koncertů? Byl nějaký výjimečný?
James: Je to v podstatě každý odehraný koncert. Vždy se jedná o velký zážitek a je důležité k tomu tak přistupovat. Zažili jsme skrz covidové pandemie doby, kdy to vypadalo, že třeba už nikdy hrát nebudeme. To člověka vyškolí. Samozřejmě nejspíš takovou srdcovkou pro nás je náš festival Bez Šance Fest, který pořádáme.
Petr: Prozatím by to byl možná koncert v rámci akce Jiráskův Hronov, což byl jeden z mých prvních koncertů s Bez Šance. Sice se během hraní prohnala poměrně silná průtrž mračen, v jednom okamžiku jsem dokonce začal hrát jinou píseň než zbytek kapely a po pádu aparatury z pódia moje kytara získala pár nepěkných šrámů, ale byl to shodou okolností koncert v městě mého současného bydliště a i přes deštivé počasí si to parádně užili i ti nejkovanější fanoušci v publiku!
Ondra: Výjimečný je každý koncert, a to jak v dobrém, tak špatném. Zážitků a speciálních koncertů bylo mnoho od toho prvního (dnes retrospektivně hodnoceného příšerně) až po ten poslední výroční k 10 letům na scéně a těžko z nich vybrat jen jeden. Ten poslední byl ale dost emotivně silný a bude v nás ještě delší chvíli rezonovat. Naši nejbližší nám totiž doma připravili fakt skvělou atmosféru. Nepochybuji ale o tom, že zážitků bude přibývat s každým jedním výstupem před lidmi.
Vaše oblíbená skladba od vás?
James: Velmi si mě získala z nové tvorby píseň „Vnitřní zmrd“. Ze starších alb nerad vybírám nějakého favorita, ale myslím, že můj vkus koresponduje s těmi, co jsou nejhranější.
Petr: Nejraději mívám melodicky výraznější písně a pokud jsou zároveň zábavné i na kytaru, tak se to zákonitě protne. Takže z těch zaběhnutých to bude asi nekompromisní „Punkrock Story“ nebo také „M.P.“. Poté mě téměř vždy baví každá nová písnička, dokud se “trochu neohraje”.
Ondra: Tohle je pro mě hodně těžká otázka na zodpovězení. Nálady a vkus k písním se u mě střídá dost často, takže co mě hodně bavilo včera, je už dnes ohrané. Každopádně z našeho repertoáru mám rád ty energické a svižné, kdy do toho prostě dáme vše, co je v nás a společně si to užijeme jak na pódiu, tak i s lidmi pod ním.
V létě budete pořádat jubilejní desátý ročník Bez Šance festu. Tento nápad vznikl jak?
James: Jednoduše, nebylo kde hrát, tak jsme si museli udělat místo sami. Postupem času přibyl benefiční smysl festivalu. Akce se rozšířila na dvoudenní apod. Na začátku nebyl nějaký ucelený koncept toho, kam to má dojít. Bez Šance Fest je tak trochu organicky se rozvíjející akce a ani my samotní nevíme, jak to bude pokračovat.
Ondra: Bylo to částečně tak, jak říká James, a částečně taky proto, že jsme chtěli hrát s kapelami, co se nám zalíbili na jiných akcích a přivézt je i ukázat k nám domů do Police nad Metují. Navíc široko daleko v té době nebyl žádný festival podobného typu, což nám přišlo jako škoda, když známe z okolí hromadu fanoušků punku a lidí našeho stylu. A tak jsme si řekli, že je čas s tím něco dělat. První ročníky se dost povedly, tak jsme to postupně rozvíjeli, přidávali kapely i další prvky programu a zázemí, až je z toho dnešní velký desátý ročník. Plánů do budoucna je dost včetně velkých změn, tak uvidíme, kam se tahle akce ještě vyvine.
