Rackov doletěl ke svému cíli. Extravagantní divadelní představení na motivy Čechovova Racka bylo k vidění naposledy

Šlo už o nesčetnou, ale rozhodně již poslední reprízu divadelní adaptace, či lépe řečeno – „lehce kabaretní autorské interpretace“ stejnojmenné Čechovovy hry, u které režijní postavení zastával budoucí student divadelní režie na JAMU Arnošt Hašek. A zároveň právě on – režisér, byl i hercem, který se z hlediska délky pobytu na jevišti stal i hercem nejdůležitějším. V roli barmana byl průběhu hry po celou dobu součástí děje obsluhujíce žíznivé a po alkoholu dychtící postavy. A ty měly skutečně proč toužit po ukojení – hrdinové této Čechovovy komedie totiž trpí nejen alkoholismem, ale i nešťastnou láskou, depresí, zahořklostí či sebevražednými tendencemi. Tyto aspekty psychického rozpoložení postav v kombinaci s absurdním humorem se pro Čechova staly prostředkem pro vyjádření svého nazírání na život, které podle něj i přes četnost neštěstí mívá převážně groteskní charakter. Je nutné dodat, že právě v alkoholu tkvěla ona slavnostnost derniéry. V případě obyčejných repríz byl alkohol nahrazen pouhým džusem. Naopak v tomto případě došlo k dosažení absolutní autenticity. Tedy alespoň částečné – nedá se totiž popřít, že by se v časoprostoru díla (Ruské carství přibližně na konci 19. století) mohla vyskytovat jablečná whisky Jack Daniels. Režisérova postava barmana ale nebyla pouze za barem, naopak – když se zrovna některá z postav nedožadovala po panáku, opouštěl barman pódium a s neotřelým narušením čtvrté stěny se jal obsluhovat ostatní zákazníky. Těmi v tomto případě byli samotní diváci, kteří s každou jeho obchůzkou měli možnost bezplatně využít služeb, a dopomoci si tak k získání lehce podnapilé perspektivy, která se pro téma a prostředí hry více než hodila. Mimo euforické či skleslé a temné hlasy herců a mimo veselé či omšelé tóny klavíru zprostředkované pianistou Šimonem Pužejem se vzduchem divadelního sálu linula i vůně pečeného kuřete. Tato rekvizita byla náhradou za uloveného racka, kterého jedna z postav darovala jako vyjádření lásky. V původním Čechovově díle, které podle tohoto ptáka nese jméno, je racek interpretován jako symbol volnosti a možnosti vzletu, ale také jako symbol snadné oběti pro zlomyslného lovce. Ať už to ale Anton Pavlovič Čechov myslel jakkoli, výběr pečeného kuřete jako rekvizity umožnil nejen pobavenou reakci v publiku, ale zároveň i občerstvení po samotném představení. Společně se zbytkem whisky byla pečínka příjemnou tečkou za kulturním odpolednem v prostorách univerzity.