Anna Kociánová Když se mi loni na jaře podařilo dostat se na soutěž PRESSpektivy, rozhodně mě v tu chvíli nenapadlo, že strávím své léto pracovně. Nicméně, když šéf centra zpravodajství Tomáš Pancíř při svém projevu řekl: „A pokud chcete stáž u nás v rozhlase, musíte jen najít správné dveře, na které zaklepat.“ Za zeptání nic nedám, řekla jsem si. A proto jsem za ním hned poté vyrazila a položila nevinnou otázku: „A na čí dveře mám klepat?“ Dostalo se mi velmi vtipné odpovědi. „Tady žádné dveře nejsou, ale tady je má vizitka, zavolejte mi a domluvíme se.“
A tak jsem zavolala, poslala životopis, ten se ztratil, poslala jsem jej znovu a na závěr jsem se dostala do fáze, kdy jsme si s panem Pancířem volali dvakrát týdně. Takže když už to začalo vypadat, že ze stáže nic nebude, rozhodla jsem se zavolat přímo vedoucí domácí redakce Václavě Marešové. Ta k mému překvapení jen řekla: „Pošlete mi emailem svůj životopis a datum, kdy můžete začít.“
Dodělala jsem všechny zkoušky, sbalila si kufry a na jedenáct týdnů se stala součástí něčeho báječného. A tak dorazíte na Římskou 11/Vinohradskou 12 a okamžitě se dostanete do koloběhu tiskovek, anket, hledání vlastních témat, stříhání zvuků, natáčení rozhovorů, domlouvání rozhovorů s respondenty a tak dále. Celý první týden máte pocit, že všichni mluví nějakou tajnou kódovou řečí, které nerozumíte.
A pak se objeví princové a princezny bez koní, ale se zkušenostmi v podobě spolustážisty, který vás tři hodiny učí stříhat zvuky ve starbucksu, či nejmilejší slečny v bufetu, která vám po pěti hodinách čekání u výslechu (jež se nakonec ani neodehrál) uvaří půl litru horkého mléka se skořicí.
Nejvíce zkušeností však člověk získá díky příležitostem, které tato práce nabízí. Nikdo by nečekal, že o prázdninách, kdy má být okurková sezóna, budou záplavy, padne vláda, zvolí se jiná, vyhodí šéfa Národního divadla a podobně. A díky všem těmto shodám náhod se pak dostanete na předávání ministerstev do rukou nových ministrů, na hlasování o nedůvěře, na Hrad, k výslechu Petra Nečase, k soudu Davida Ratha... A zažijete tolik zvláštních komických situací, že je to spíše téma na knihu než na článek.
Nejtěžší pro mě bylo zvyknout si na to, že každý den máte tisíc nových zážitků. Je to jako malé dítě v Disneylandu, které omdlí, protože se všechno třpytí. Po měsíci práce jsem se jednou ráno probudila a nemohla jsem vstát z postele. Člověk totiž najednou zjistí, že jí jednou denně, spí 5 hodin a dalších dvanáct běhá v lodičkách. Takže pak stačí jeden den, kdy tělo dostane alespoň tři jídla denně a deset hodin spánku.
Uvědomuji si, že celý tento článek vypadá jako oslava Radiožurnálu, a proto zmíním i ty stinné stránky stáže. Tak jako každá práce, i práce v rádiu má spoustu proti. Potkáváte nepříjemné lidi, nemůžete se vymáčknout do telefonu, uprostřed ankety se vám vybijí baterky, neexistuje nic jako volné odpoledne a úplně v klidu se může stát, že ten film, na který jste chtěli jít, skončí dřív, než vy odejdete z parlamentu, kde trávíte celý den.
U téhle práce si musíte sami umět nastavit jakousi stopku. Pokud to neuděláte, vaše tělo to udělá za vás, a většinou to pak není příjemné. Ale když si dokážete najít tu bláznivou chvilku přímo při práci nebo v rámci svého volna, tak zjistíte, že tohle je přesně ta práce, kterou chcete a musíte dělat.
