Teresa Henselová 
Každý večer si do své oranžové dózy připravím toast, mrkev a sýr a do termosky nasypu dvě lžičky kafe a půl lžičky cukru, abych se ráno nezdržoval a mohl z postele hupsnout přímo do propadlé sedačky, která je následujících čtyřicet minut mým druhým domovem. Před hlavní křižovatkou nastává můj čas na okoralou snídani. Vytáhnu si svou oranžovou dózu a vařící kafe. Není nic pohodovějšího než snídaně v ranní zácpě. Potlačuju divné pocity, že se na mě ostatní řidiči nechápavě dívají.
Po snídani už jen sedím v tom svém zapařeném autě a přemýšlím, za kolik vteřin se člověk může vypařit, když mu záhadným způsobem nefunguje klimatizace. Otevírám okno a nenápadně u toho sleduju řidiče v nablýskaném autě vedle mě, protože je to aspoň nějaká zábava.
Přepínám rozhlasové stanice, na kterých se střídá hlas cvičitelky jógy radící, jak správně nastartovat den účinnými cviky, s hlasem ospalého mladíka, který se snaží zaujmout svými zajímavostmi o nové ekologické a animal-friendly slepičárně vybudované nedaleko Prčic. Po chvilce mě slepice a jejich schopnosti přestanou oslňovat, a tak naladím další stanici, kde právě zpívá Hana Zagorová svoje Spěchám a já mám konečně pocit, že je někdo na mojí straně.
Uchopím volant pevněji a z plna hrdla se přidávám k Hance a chroptím do doby, než si uvědomím, že mám otevřené okno a lidi kolem mě jsou dost blízko na to, aby mě viděli, o co hůř – dokonce i slyšeli. Přestanu zpívat a polknu, protože mám tak nějak hrozné nutkání to udělat. Trochu ztlumím rádio a pomalu otáčím hlavu doleva. Chlápek v okně, které je asi o tři metry výš než to moje, se křečovitě usměje a pak si zase jako hledí svého. Vtom se auto přede mnou hne a já mám takovou radost, že jsem popojel o osmdesát centimetrů, že zapomínám na svůj nechtěný koncert a znovu se mi vrací elán do života.
Nakonec přeci jen dojedu tam, kam jsem chtěl, ani si tolik nestěžuju, že mi cesta trvala čtyřikrát déle, než kdybych jel na kole. Není konec konců nic špatnýho na tom, udělat si ranní pohodu v autosauně a zjišťovat u toho, že si slípky dokážou zapamatovat až sto obličejů a tráva je pro ně něco jako špagety.
