Nikola Suchová 
Když vše funguje tak, jak má
Zvláště se mi líbilo zpracování dějové návaznosti, která byla výborně znázorněná hned několika způsoby. Jedním z těch výraznějších byla přímá promluva postavy k divákovi. Ve chvíli, kdy se na scéně změnilo světlo a kužel dopadl na jednu z postav (nejčastěji právě hovořící s Karlem Čapkem), se tato osoba otočila do hlediště a podala stručný přehled o časoprostoru nebo doplnila informaci tak, že divákovi vše zapadlo do sebe. Dalším způsobem byl pak například obraz promítaný na velké plátno v zadní části jeviště, který vždy v levém horním rohu ukazoval, kde a kdy se momentálně nacházíme (rok, město/místo). Co se týče kulis a scény (Michal Syrový), kromě velkého plátna v pozadí, které fungovalo nejen jako podklad projekce a výlepní místo pro plakáty, ale i zeď pro propagační nápisy a pozadí pro stínohru, na scéně výborně fungovaly také kulisy pohyblivé. Například pojízdné stolečky, jejichž přesouváním se scéna měnila za pochodu a rázem opticky působila úplně jinak. Jednou z věcí, která mi přišla nedotažená, bylo ale piáno. Na scéně určitým způsobem překáželo. Možná, že by se scénou splynulo mnohem více, kdyby se na něj v průběhu hry hrálo více než jednou nebo dvakrát. Takhle na jeviště nezapadalo a působilo nepatřičně a zbytečně.
Herci s velkým H
Herecká obsazenost byla velmi zajímavá. Přestože se na jevišti objevilo celkem 13 herců, postav bylo mnohem více, a tak se často stalo, že jeden herec obstarával až tři role. K tomu jen musím dodat, jak skvěle diametrálně rozdílný kostým každá z postav měla pro snazší orientaci publika. Kromě samotného Karla Čapka, kterého velmi zdařile ztvárnil Jiří Hána, se mi asi osobně nejvíce líbil Viktor Dvořák, který představoval postupně 3 postavy – nejprve Václava Havla a poté střídavě Klause Manna a Edvarda Beneše. V každé ze tří rolí byl velmi přesvědčivý, dokázal bezchybně přepnout z impulzivního Manna do naprosto klidného a kultivovaného Beneše. To samé platí i pro Petru Tenorovou, která se představila v roli Vlasty a Eriky Mannové. Opět přepínala v naprosto protikladných rolích – mezi prostou a citlivou Vlastou a ráznou a sečtělou Erikou. Výborně postřehnutelný byl také vývoj charakterů jednotlivých postav. Zvláště pěkně byla proměna vidět u postav Olgy Scheinpflugové (Máša Málková) – Čapkovy ženy, která se z mladé, marnotratné a povýšené herečky stala milující ženou, nebo u Jaroslava (Aleš Bílík) a Václava (Michael Vykus). Obě postavy zdůrazňovaly proměnu myšlení mladého člověka v předválečné společnosti a jeho reakce na tuto dobu. Ukazovaly, jak vzájemná stoupající nenávist a fanatický nacionalismus dokáží zamíchat lidskými osudy. A v návaznosti na to sehrála Jitka Smutná (hospodyně, matka) pro mě osobně úplně nejsilnější scénu, ve které ukazuje na skutečnou hodnotu lidského života a na ztrátu, kterou právě matka zná nejlépe.
Na vlně třicátých let
Výbornou práci odvedla také Agnieszka Pátá-Oldak, která se postarala o kostýmy vystihující dobu, charakter postavy i barevné odlišení, jak už jsem zmínila na začátku. Dobové klobouky a obleky, jejichž majitelé jako by do nich byli ušití. Hudba (Vladimír Nejedlý), která celou hru dotvářela, byla jemná, nerušila, avšak nebyla ani nijak výrazná a neutkvěla v paměti diváka příliš dlouho, či v něm neprobouzela nijak zvlášť silné emoce.
Musím říct, že za mě výborně zpracovaná hra, která nenudí, je zajímavá, poučná a zároveň podvědomě poukazuje na paralely se současným děním s vírou, že náš konec bude jiný.
