Zuzana Dudková 
Skutečná tragédie, která se odehrála v oblasti Těšínského Slezska, při níž partyzáni v místním životickém hostinci zastřelili tři příslušníky gestapa, zapříčinilo agresi ze strany nacistů, kteří se pomstili zabitím třiceti šesti nevinných obyvatel Životic. Likvidační akce se odehrála 6. srpna 1944, přičemž od brzkého rána hodinu po hodině tohoto neštěstí přibližuje Karin Lednická ve své knize s názvem Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie.
Autorka, pocházející z Karviné, je známá poutavým a silným stylem psaní, což potvrdila svým románovým debutem Šikmý kostel, jenž se stal v roce 2020 Knihou roku. Trilogie Šikmého kostela je však psána zcela beletristicky, přičemž dílo o životické tragédii přispívá i autentickou fotografickou částí. V ní je uvedeno mnoho poutavých informací, které získala nejen díky výpovědím pamětníků, archivním zdrojům a dobovým dokumentům, ale i publikované práci Mečislava Boráka, jenž se touto tématikou zaobíral a autorka jej zmiňuje na začátku díla, kde mu celou knihu věnuje.
Počátek díla se odehrává v roce 1941, kdy je popisována důležitost tzv. volkslistů, což byly německé národní průkazy, při nichž byli lidé přihlášeni k německé národnosti, v rámci podání důkazu o původu, rase a politickém postoji. Kdo jej neměl, byl vystaven možnému postihu, při kterém mu mohl být odebrán majetek a v nejhorším případě mu hrozila deportace do koncentračního tábora. Jejich důležitost autorka zmiňuje při popisu rodiny Karola Wajnera, který navíc každé ráno musel nosit povinnou dávku mléka od své krávy do sběrny. „S nouzí by se ještě člověk nějak popasoval, kdyby nebylo těch dalších věcí. Kdyby nebylo války. Stále více lidí ve vesnici si bere volkslistu – dílem proto, že je k tomu vehementně přemluvil Mokrosch, dílem proto, že se jim pak v mnoha ohledech snáze žije.“
Následně je plynule popisován rok po roce dokumentární cestou. Na začátku každé kapitoly je uvedena románová část příběhu konkrétní rodiny zasažené onou tragédií a posléze je událost zasazena do kontextu dané doby. Tím, že se jedná o literaturu faktu, tak je pochopitelné, že se bude v knize objevovat velké množství různých jmen, avšak čtenář se mnohdy v takovém počtu začne ztrácet. Stačí chvíle nepozornosti a je potřeba se vrátit o pár stran zpět pro pochopení a orientaci v problematice. Co ale musím vyzdvihnout, je především autorčina píle a pečlivost. Je totiž patrné, že se snažila o komplexní, ale ne moc dlouhé shrnutí tragédie do čtivé podoby, což ji muselo trvat opravdu dlouho, poněvadž hledání použitelných detailních materiálů muselo být náročné a jejich konečný výběr ještě těžší. Za kvalitní považuji i velmi nápaditou a skvělou obálku knihy. Na přední straně je třicet šest vyrytých „krvavých míst“, které obrazně zůstaly po každé oběti životické tragédie. Zároveň ořízka stránek má mít symboliku krve, kdy autorka důrazně zobrazuje následek onoho neštěstí.
Autorce se podařilo barvitě vykreslit jednotlivé charaktery všech postav. Se zasaženými rodinami lze z pozice čtenáře pouze soucítit a zároveň se k mnohým dalším osobám dá nalézt averze. Takový odpor jsem měla například ke starostovi Mokroszovi a četnickému strážmistrovi Sattlerovi, kteří vyvíjeli obrovský tlak na obyvatele vesnice v souvislosti s přijetím německé národnosti a oba dva se neštítili téměř ničeho. Sattler byl pověřen seznamem, ve kterém byly černými křížky označeni lidé k zastřelení, poněvadž nesplňovali potřebné kritérium, tedy být občanem Životic a mít volkslistu. „Na trase, kterou Sattler později absolvoval, nalézáme ve výčtu několik sporných obětí – sporných v tom smyslu, že nesplňovaly kritéria určená k zanesení do seznamu osob určených k exekuci. Na Sattlerově trase mezi oběťmi figuruje jeden volkslistář a čtyři obyvatelé obce Bludovice. Pětinásobná mýlka? To zcela jistě ne.“
Po celou dobu četby knihy je atmosféra doby velmi pochmurná a osobně jsem cítila opravdový strach místních obyvatel, který musel být pro každého z nich tíživý, poněvadž nikdo netušil, co je čeká následující den a zda se jej vůbec jejich členové rodin, potažmo i blízcí přátelé dožijí. Manžel Florentiny Bujokové byl odveden odpoledne, kdy si myslela, že jej odvedli k výslechu. Posléze její blízká přítelkyně přiběhla k nim domů a autorka popisuje následný sled věcí. „Florentina s nedůvěrou letmo vyhlédne z okna a hned zase polekaně ucukne, protože na cestě spatří další patrolu se psem. Trvá, než se odhodlá vyjít z domu. S malým Brunkem a čtrnáctiletým synem Tadeuszem hledí zpoza hrušně v rohu zahrady na černou skvrnu nahoře na mezi. Pak se vrátí domů a zhroutí se. Malý Brunek pochopí, že láteření kvůli zablácenému oblečení bude jeho poslední vzpomínka na tatínka.“
Jako varování pro budoucí generace byl v Životicích postaven památník, který je pod záštitou Muzea Těšínska. Po celé oblasti se nachází pomníčky zavražděných, které upozorňují na tragické okolnosti, jež se udály. Karin Lednická právoplatně ukázala, že je hodnotnou spisovatelkou a navázala tak na její podařenou trilogii Šikmého kostela. Knihu Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie mohu jen doporučit i z důvodu, že přiblížila nejen místním obyvatelům Havířova, co tato oblast skrývá a na co se nesmí opomínat, ale i mnohým obyvatelům České republiky, jak drsná je historie Moravskoslezského kraje.
