Jana Karasová Martin Gilar, spisovatel, je nejen českému publiku osobou dosud neznámou. Snad jen s výjimkou čtenářů sborníků Mlok, či dnes již zaniklého časopisu Ikarie, ve kterých publikoval vědecko-fantastické povídky. Jako autor se realizuje také v prvním československém fanzinu Interkom. A právě zde byly texty, z nichž je kniha “Nebojte se Ameriky” poskládána, uveřejněny poprvé a to v rozmezí let 2006 až 2010.
Vyprávět více o Martinu Gilarovi by bylo zbytečné odhalování děje jeho první knihy. Protože příběh, můžeme-li tak poznámky z života nazývat, se netočí okolo nikoho jiného než okolo autora samotného.
Všechno začíná docela slibně, autor a hlavní hrdina v jedné osobě čtenáře pozvolna uvádí do děje. Prozrazuje, kdo je zač a jak se do Ameriky se svou manželkou dostal. To všechno ale jen doopravdy volně, protože se nezapomněl chovat jako správně “vyjukaný” emigrant, kterého překvapuje slané máslo a obrovské porce zmrzliny. Až na malou skutečnost, tu že popisovaná událost přistěhovaleckého šoku pochází z roku 1996, by všechno bylo správně zajímavé a šokující. Nicméně já jsem se neubránila většinu těchto “velkých amerických odhalení” okomentovat slovy “To už je i u nás,” nebo “Vždyť to každý dávno ví.”. Každý ne... pro mé rodiče stále byla řada informací nových a místy i pobuřujících.
Ti, kdo by od knihy očekávali jen velké objevy emigranta, by byli právem zklamáni. Zajímavými se tyto věci stávají, až když se s nimi musí hrdina vyrovnat a autor je začne komentovat a srovnávat s českými ekvivalenty. Česko - americké srovnávání je nakonec onou červenou nití táhnoucí se knihou. Já bych sice uvítala, kdyby tím, co knihu spojuje, byl celistvý příběh, ale i s ohledem na původ jednotlivých textů jsem se nakonec smířila s tím, že každá kapitola je novou story a novou úvahou.
A nakonec autor docela baví, především výběrem témat. Prostě píše o tom, co ho trápí, často jsou to témata osobní až intimní. Jenže když vám netaktní Čech nevysvětlí, jak v Americe používat záchod nebo jak je to zde s obřízkou, tak se to od Američana nedozvíte. Tímto způsobem jsem si já vyložila očividnou snahu inklinovat k polotabuizovaným tématům. Ve chvíli kdy na scénu přicházejí autorovi synové, se děj přece jen stočí k věcem běžného života, ale jejich komentář je stejně prostořeký. Zajímavé jsou také občasné česko-anglické slovní hříčky. Alespoň elementární znalost angličtiny rozhodně není na škodu.
Když se hrdina prokouše všemi “obecnostmi” života, usoudí, že může jít do hloubky a začne mluvit o svém povolání. Autor je možná dobrý vědec, ale mě pasáže o vědátorství v Americe neoslovily, škoda, že zrovna tyto patřily k těm nejdelším. Úvahy o politice, naplněné řadou předpovědí pro budoucnost, knize větší spád nedodaly, ale alespoň byly aplikovány na pochopitelné životní události.
Při čtení jsem stále čekala, kdy konečně autor začne doopravdy vyprávět, a já se nechám strhnout příběhem. Našla-li jsem takovou pasáž, byla jsem nakonec smutná, že není trochu delší. Vyprávění se mi tedy mnoho nedostalo, a tak důvodem, pro který mě kniha bavila, zůstalo právě neotřelé srovnávání poměrů v USA a v Česku. A to bylo také zdrojem emocí, které ve mně kniha vyvolávala. Nešlo o děj, ale o neustálý pocit americko-českého boje, to je lepší u nás, to v Americe. A tím největším šokem zůstalo uvědomění si, že v lecčem mezi USA a ČR můžeme napsat rovnítko, což někdy bylo spíše k pláči.
Ač autor deklaruje, že knihu psal především pro sebe, tak čtenářově reakci neujde. Někdo ji možná pohaní jako glorifikaci Ameriky, někdo jako glorifikaci Česka. Některé od myšlenek na emigraci odradí, jiné z Česka vyžene. A právě to, že ve mně kniha, ve které byste jen stěží hledali dějovou zápletku, dokázala vyvolat řadu rozporuplných emocí, je důvodem, proč říkám “Je to zajímavá kniha, která za přečtení stojí.”. Jen je třeba od ní příliš neočekávat a nebát se u jejího čtení přemýšlet společně s autorem.
