Eliška Hrbáčková Děj je protknut náhlým návratem prostředního syna Jeana z války, kde si vysloužil poranění nohy a pár berel. I když je hned jasné, že mezi Jeanem a Andreou - Dédée přeskočí jiskra, stejně je to pro diváka milé zpestření. Ve filmu dále pozorujeme rychle se měnící nálady Renoira a jeho zhoršující se nemoc. Diváka doslova mrazí v zádech, když sleduje jeho odhodlanost se kterou tvoří, neboť se nemoci nehodlá poddat. Proto maluje i přes velké bolesti. Je zde tedy zřejmý paradox života – umění, jeho vášeň malíři ukrajuje stále větší části zdraví, ale zároveň mu dodává sílu, aby mohl nadále tvořit.
Přestože celým filmem srší emoce, vše graduje až ke konci, kdy se Jean rozhodne vrátit na frontu. Není silnějšího okamžiku, než když August Renoir sám vstane z kolečkového křesla, aby mohl syna obejmout a rozloučit se s ním. Rozhodně se nejedná o kýčovitou scénu amerických filmů. Diváka ta chvíle zcela konsternuje, překvapí, bere dech.
Zdá se tedy, že se "happy endu" nedočkáme. Dédée zůstává opět sama. Dokonale to podtrhuje záběr, ve kterém se zpříma dívá do kamery. Oči se jí pomalu začínají lesknout, beze slova trpí. Takhle si představujete člověka, který přišel o vše. Naštěstí nás režisér nezanechává napospas obavám a budoucnost hrdinů nastiňuje v titulcích.
Alexander Desplat si pro ztvárnění postav nemohl vybrat vhodnější herce. A ti své role zvládli výborně. Andrea, Christa Theret, je typická bohémka, což podtrhují její vlnité rezavé vlasy. Rebelka. Dokonce ji můžeme poznat na některých obrazech, například Akt v přírodě. Pierre-August Renoir je pravým rozvážným umělcem, kterému stále hoří v oku mladické jiskra. I když se skrývá za bílým vousem. Ani v tomto případě neupřeme podobnost Michela Bouqueta se slavným impresionistou. A Vincent Rottiers v roli Jeana Renoira mistrně zahrál romantického snílka poznamenaného válkou.
Největší kouzlo však filmu dodávalo prostředí. Ať už to byl Renoirův dřevěný ateliér, nebo sluncem zalité a barvami hýřící louky. Jakoby se děj odehrával v úplně jiném, zapomenutém vesmíru, který je na míle vzdálený od světa zmítaného 1. světovou válkou. Tento fakt umožnil diváku zapomenout na každodenní starosti a ponořit se do hlubin umění. Dokonalá katarze. Navíc se k divákovým uším linula zvukomalebná francouzština a dokreslovala tak krásu Renoirových obrazů, které bylo možné obdivovat na zdech po celém domě.
Už dlouho jsem neviděla film, který by uspokojil snad všechna má očekávání. Kvalitní herci, smysluplný a zároveň velmi zajímavý, bohatý příběh, impresionistické francouzské prostředí a vše spojující hudba. Film ale smysly nejen pohladil, on je otevíral, vzrušoval. Po odchodu z kina má divák chuť sbalit kufry, odletět do Francie, zatoulat se do domku u moře a začít Žít. Začít tvořit. Takovou sílu v sobě skrývá 120 minut filmové pásky.
