Bohdan Růžek Již od úvodní scény, kdy drahnou dobu sledujeme rozostřený obraz a vyčkáváme, dokud se přicházející postava neocitne v ohnisku kamery, je jasné, že nepůjde o divácky shovívavý snímek. Saulův syn je zlomovým filmem, po kterém většina ostatních s motivem koncentráku budou působit jako pohádka. Hrdina jen bezděčně sleduje a účastní se každodenních hrůz a jediná motivace, která jej drží naživu je najít rabína a důstojně pohřbít svého syna, jenž byl ve vyhlazovacím táboře rovněž popraven a tím spasit i sám sebe.
Artová kamera, je celý film zaostřena v jedné poloze a jasně tak vidíme pouze postavy, které se dostanou do její blízkosti. Většinu stopáže se ale neposune na víc než pár metrů od hlavního protagonisty, člena Sonderkommanda, útvaru pro vězně, kteří provádí za nacisty většinu špinavé práce, Saula. Zůstaneme tak po celý film osamostatněni pouze s ním. Maďarského žida následujeme všude, s otrhanou tváří, z níž zmizela naděje na spasení a dobrý život, diváky provází po osvětimských plynových komorách, masových hrobech, rozžhavených pecích a s mrazivou realističností skoro dokumentárního filmu, nezaujatě sledující situaci, divákům dává exkurzi po továrně na smrt.
Film mohl každou chvílí upadnout do laciného litování a jednoduchých morálních soudů, nic takového se ale nestalo a celou váhu situace klade jen na diváka – na to jak on sám si tíhu tématu v hlavě srovná. Jako kus syrového masa, nám ve sto minutách Nemez předhodil celé zkrystalizované lidské peklo. Strany zůstávají pořád černé a bílé, jinak tomu v tomto případě snad ani nejde, nacisté zůstanou zlí, a židé oběťmi. Zubožené postavy přijíždějící v nezastavitelné koloně transportů nám ale snímek nepředstavuje jen jako nevinné a čisté osobnosti bez hříchu, nýbrž jako obyčejné lidi, v zoufalých časech konající zoufalé činy, čímž je film ještě děsivější a mimoděk nám vkládá do hlavy nepříjemnou otázku, jak bychom se situací naložili my.
