Daniela Pešková 
Bez žen. Takhle zní část první věty při propagaci jejich poslední cesty z Přibáňových úst při rozhovoru pro iDnes.cz. Moje feministické já utrpí kopanec do břicha. Za jakýmkoliv dramatem či zápletkou přece nestojí vždy žena. Opak je ale možná pravdou, první, čeho si divák všimne, když zhlídne snímek, je totiž jakákoliv absence nějakého příběhu. Celým vyprávěním nás provází jenom nestíhaný porod manželky jednoho z účastníků, který se ale za celé dvě hodiny promítání vyskytne na kameře maximálně pětkrát.
A s dalšími účastníky výpravy to není o moc lepší. Nucenost a otrávenost dorazit co nejrychleji domů se táhne celé dvě hodiny. Jakoby po Jižní Americe, Africe a Austrálii už nemělo putování žádnou šťávu. Černý humor a sebeironie naštěstí posouvají film a několik stupňů výš, a snímek proto rychle a svižně utíká.
Únava a potřeba dorazit domů jakoby provázela i celý střih filmu. Po hodině a půl se ocitáme v Kazachstánu a stále ještě zbývá několik tisíc kilometrů domů. Proběhne minutová montáž o rozbitých trabantech a náhle jsme na Slovensku. Pro diváka je to v podstatě krádež skvělých záběrů a příběhů. A i když se to vůbec nedá srovnávat, předloňský Venom měl úplně stejný problém. Zásah jakého si deus ex machina už prostě v dnešní době nefunguje a divák chce víc.
Snímek ale má dobrou kameru i ozvučení. Na dronové záběry a montáž noční oblohy je radost se dívat. Nechybí ani nádherné snímky přírody. Těch tam není vůbec málo a vlastně ani nevadí, že některé byly naaranžované, aby do filmu pasovaly.
Největším kamenem úrazu je ale vypravěč, kterého lze ve snímku najít minimálně. Už na začátku filmu divák v podstatě neví, kde se výprava nachází, chybí jakési grafické či zvukové poznámky. Člověk často neví, která bije. Ani o místní kultuře se v podstatě nic nedozví, kromě toho, že se všichni Indové hrozně rádi fotí a všem ostatním to leze na mozek. Je to prostě hodně osekané, auto se rozbije, auto se opraví, když se už nedá jet, naloží se auto na náklaďák. Po filmu si někteří uvědomí, že se tam vlastně vůbec nic nestalo.
Příjezd na Slovensko a následující kolona trabantů, fanoušků i normálních aut až do Prahy ale zahřeje u srdce. Tak se ještě pořád čeští a slovenští blázni dokážou nadchnout i pro něco jiného než jenom hokej. Velký krok pro Čechy, ale malý pro lidstvo, dalo by se říct. Protože zatímco Česko jásá na objetí světa zchátralým trabantem, zbytek žije dál své průměrné životy.
Heslo „Člověk nepotřebuje drahý terénní vůz aby projel celý svět“, které se snaží trabantí výprava už deset let dokázat, ale nezní v hlavách diváků při odchodu z kina. Je to spíše představa jakéhosi českého bizáru a toho, že je nepokořitelný. A taky že humor a ironie překonají kdejaké trápení. Třeba i nekončící opravování jednoho starého křápu.
