Adéla Marková 
S velkým očekáváním vstupujeme do Centra současného umění DOX. O Krištofu Kinterovi jsme nespočetněkrát slyšeli od učitelů na střední škole, ale nikdy jsme jeho výstavu nenavštívili. Jeden z nejvýznamnějších umělců z české scény, který je především známý pro své bizarní kinetické sochy a hromadu praček sahající až ke stropu Rudolfina. U vstupu si všímáme, že výstava zaujala i rodiny s opravdu malými dětmi a ironicky se sebe usmíváme. Je otázka, zda budou jejich malé nadšené obličeje vypadat stejně i po výstavě. Zklamaní zjišťujeme, že nás čekají schody, neboť se výstava rozprostírá přes tři horní podlaží.
Po vystoupání do prvního patra nás ovane atmosféra temného, zvráceného světa přípomínajícího les. Blikající strop, podivně znějící tóny elektronické hudby a na zdech plátna polepené odpadky, snad obrazy. Naši pozornost okamžitě zaujal právě onen blikající strop. Všímáme si, že jeho pomyslný lustr tvoří chuchvalec lampiček a žárovek slepených a přivázaných k sobě kabely. Ke stropu se s blikáním přidávají i samotné instalace. Zajímavé je, že každá žárovka bliká v jiný interval a přesto perfektně sedí do rytmu hudby. Celé to připomíná dokonale neuspořádané divadlo.
Snad ještě děsivější než atmosféra celé místnosti jsou „obrazy“ na stěnách. Stojíme před plátny s bezduchými zdeformovanými tvářemi, a přesto v nich hledáme ducha. Ze zdi se na nás povýšeně dívá svatá trojice „umělců“, tedy konkrétně šéfa, krále a císaře umění. Nad nimi se tyčí plátno s nápisem „In art we trust“. Pousmějeme se na sebe s myšlenkou, zda jsme se čistou náhodou neocitli v nějaké zvláštní sektě. Z vedlejší zdi k nám promlouvá něco, co připomíná lidský mozek s očima. Říká: „I’m not who I look like“. Snad se snaží říci ostatním zvráceným karikaturám ze zdí, že se za jeho obalem skrývá daleko jiná osobnost. Ty ho ale neposlouchají. Žijí vlastním životem. Každý kus plastu, kovu, kabelu či dřeva zde žije vlastním životem.
Všímáme si určitých podobností v jednotlivých plátnech. Zvláštním způsobem připomínají příspěvky na sociálních sítí. Jakoby je někdo vystřihl z hlavní stránky na Instagramu. Ze svislých ploch na nás křičí jedinci a každý z nich má jinou myšlenku, jiný názor, který potřebuje sdělit světu. A to stále nejsme v jádru výstavy.
Vcházíme do další místnosti, kde nás čeká pár poliček s různými nádobami. Jako by předznamenávaly něco většího. Každá představuje jinou potřebu či emoci. Vedle zavařených výčitek svědomí stojí sklenice se studem. Láhev vzteku, sklenička ega, plechovka lásky a rozprašovač s pokorou. Na tuto instalaci hledíme a snažíme se pochopit, jak souvisí s předchozími díly. Vtom nás to trkne. Podíváme se na sebe a zároveň si tím odpovíme na otázku. Výstava nám nastavuje zrcadlo a možná i proto nám některá plátna přijdou děsivá, jiná podivná. Z rozjímání nás však vytrhuje pláč dítěte, zřejmě se leklo.
S nově získaným elánem vycházíme na chodbu a doufáme, že byly předchozí místnosti jen předznamenáním toho, co má přijít. Na chodbě míjíme další plátna- hasicí přístroj, na kterém je napsáno „love“ a dvojici karikatur. Jednu, která je pouhým smetákem s žárovkami místo očí, ptající se „Why am I me?“ a druhou ze dřeva říkající „One can not be everyone“. Za dialogem těchto kreatur na nás čekají další schody, což nám na elánu rázem ubírá.
Jakmile po nich však vystoupáme, vrací se nám původní energie. Vcházíme do místnosti, která vzdáleně připomíná dílnu. Nejdříve upínáme zrak na podlahu, která je tvořena z různých materiálů v různých řezech. Prostředí výstavy přispívá na jejímu celkovém dojmu. Opět se díváme na plátna, která jsou tvořena obličeji z odpadků a zdánlivě nesmyslnými texty. Naši pozornost však zaujaly plátna, která jsou ze dřeva potřeného bílou vrstvou laku. Do ní je vysekaný text. Nápisy „Nikdo nemá nic,“ „I’m not an algorithm“ a „Nic než teď“ z nichž trčí sekery.
Nemůžeme si pomoci, ale vidíme v kolážích na stěnách vytržené stránky z deníku. Možná se chtěl Kintera vypsat ze všeho, co ho trápí na přeumělkovaném světě. I když v tomhle případě by bylo lepší použít výraz vykreslit, neboť sám Kintera plátna za kresby označuje. Vznikají spontánně, rychle a s lehkostí. Podle něj to, jakým způsobem koláže tvoří, je právě typické pro kresbu.
Na cestě ke středobodu výstavy míjíme další kresby. Tentokrát spíše připomínají scenérie měst. Jsou však tvořeny spotřebovanými a odhozenými materiály. Zářivkové trubice se špičí jako mrakodrapy nad metropolí tvořenou starými kabely, součástkami a dokonce stromy, které představuje dřevo, do nějž jsou vypáleny pomocí pyrografie. I ty mohou být odkazem na další část výstavy. V menší místnosti nalézáme dřevěné desky, na kterých Kintera experimentoval s horkou pájkou. Jeho postup sledujeme i na záznamu. Rozvětvené linie vypálené do dřeva elektrikou působí jako květiny, stromy či dokonce žíly.
K naší smůle přicházíme k dalším schodům. Tyhle by snad měly být již poslední. Z místnosti, kam vedou, slyšíme mnoho hlasů a ruchu. Na přiléhající stěně už čeká část díla, kvůli kterému jsme do centra přišli. Rozprostírají se zde totiž až do dalšího patra další Kinterovy kresby. Je jich tu snad sto a každá chce světu sdělit něco jiného. Kus dřeva s brýlemi, který se ptá „Vím já?,“ plast s žárovkami místo očí a s pusou plnou pilulek a nápis „And now everything will be fine“ a uprostřed všeho kus cihly s parukou, který působí jako prodavačka v supermarketu a ptá se „How can I help you?“
Dostáváme se až k vrcholu výstavy. Kanystry, sudy a regály pocitů, potřeb, starostí a tužeb. Instalace se tyčí až ke stropu a září všemi barvami, takže zaujala všechny, i malé ratolesti. Jednotlivé nádoby jako by představovaly nebezpečí. Nebezpečí toho, že se vylijí a pohltí celý DOX. Stačilo by jedno neopatrné klopýtnutí a všechny emoce by se rozlily. To vše je lemováno kresbami, které pokrývají každičký kus stěn. Všechno to působí tak chaoticky a přitom organizovaně. Kintera nám ukazuje naši lidskost, a to s důvtipem a nadsázkou. Všechen ten chaos nás baví a nemůžeme se ho nabažit.
A pak jsme to pochopili. Zmatené, pobavené a neklidné výrazy jsou na stěnách i kolem nás. Někoho výstava pobavila, jiní dumají nad jejím významem, ostatní jsou trochu vyděšeni, jelikož je do DOXu vzal partner se slovy „Bude se ti to líbit.“ A stejně si každý z nich díla fotí a postuje je na Instagram. My i všechen ten ruch jsme součástí výstavy. Najednou nám přestaly vadit i ubrečené děti a jejich zaujaté matky.
