ne., 16. duben 2017 20:47

REPORTÁŽ: Na jevišti je nejdůležitější se usmívat… a když nevíš, toč se!

„Málem mi ujel autobus a vůbec nevím, jestli mám všechno!“ vtrhává Tereza Kuklová s obří taškou do šatny před jevištěm teplického Krušnohorského divadla. Dnes se tu totiž koná vystoupení tanečního oboru Základní umělecké školy Teplice. Proto v celém divadle panuje hrozný zmatek. Na chodbách stále někdo pobíhá sem a tam, v šatnách je nepořádek jako v tanku. Všude se válí piškoty, sukně, gumičky a sponky do vlasů, dresy, šaty, celotrikoty a šminky. „Holky, nemáte tu někdo zrcátko?“ „Můžeš mi dopnout ten zip?“ ozývá se ze všech stran. Zvonek zadrnčí. První zvonění značí, že za pár minut to vypukne. „Já tam nejdu!“ „Vůbec nic si nepamatuju!“ rozhostí se všude panika.

„Já musím říct, že jsem docela v klidu,“ komentuje situaci navzdory obecné atmosféře Ivana Bachorková, jedna z tanečnic, zatímco se v šatně maluje. „Zato já jsem totálně v háji,“ opáčí jí Eliška Langfellnerová, její kamarádka, která má evidentně nervy na dranc.

Odbíjí sedmnáctá hodina. Představení může začít. „Milí rodiče, prarodiče, kamarádi a známí, dovolte nám, abychom vás přivítaly na slavnostním vystoupení žáků tanečního oboru základní umělecké školy v Teplicích,“ uvádějí moderátorky. V zákulisí už jsou mezitím nachystaní nejmenší žáčci přípravné taneční výchovy, kteří mají první číslo. Potlesk, opona se zvedá. „Tak už to v našem zámku chodí, každé ráno, každé ráno, slunce je velkou zlatou lodí, každé ráno, každé ráno…“ zní zamrzlým, sněhem pokrytým divadlem veselá písnička z pohádky Zlatovláska.

 „Chceš plynovou masku?“

Zatímco malé princezny na pódiu střídají nezbedné Šmoulinky v bílých čepečcích a modrých sukních, v šatnách se stále chystají starší žákyně na svá nadcházející čísla. „Těším se, ale už to chci mít za sebou,“ říká třináctiletá Karolína Telíšková. „Ale bojím se, že to kvůli astmatu neudýchám,“ dodává. „Můj strejda ti může půjčit plynovou masku,“ odpovídá jí jeden z nejstarších mužských zástupců tanečního oboru Jiří Chvatal, u kterého zrovna naplno propukla puberta. Magda Kroužková, další ze studentek tance, jen obrátí oči v sloup a zaťuká si na čelo. Jiřího zkrátka jeho kolegyně musejí brát s rezervou. Na další srandičky už ale není čas, je třeba nastoupit. „Když nevíš, toč se!“ opakují si ještě starou známou (a dobrou) taneční radu těsně před vstupem na jeviště.

Vzhledem k tomu, že letos škola slaví 90 let od svého založení, připravily si pedagožky tanečního oboru i několik speciálních čísel. Při Valčíku tak baletky a baleťáka doprovází i absolventka jak tanečního, tak hudebního oboru Eliška Žaloudková živým zpěvem na píseň Once Upon a December z klasické animované pohádky Anastázie. Publikum nadšeně tleská, v zákulisí však spokojenost nepanuje. „Já jsem to úplně zkazila! Měla jsem si kleknout tady, ale skončila jsem úplně jinde!“ vyšiluje těsně po odchodu z pódia Karolína. Nepoučený divák chybu pravděpodobně vůbec nezaregistroval, výčitky jsou tak zcela zbytečné. Navíc na podrobnější analýzy každého kroku teď není čas. Žákyně druhého stupně studia totiž mají jen několik málo minut na vydýchání a převlečení do dalšího kostýmu, jelikož je zanedlouho čeká ještě druhé číslo.

Moderátorky večera mezitím uvádějí další výjimečné vystoupení. „K tomuto výročí škola upořádala mnoho koncertů a vystoupení. My jako tanečníci se k této oslově chceme připojit. Oslovili jsme proto bývalé žáky, jestli by nám svým vystoupením nezpestřili program,“ vysvětlují. „Někteří nám vyšli vstříc a k tomuto výročí připravili choreografie jako za starých časů. Doufáme tedy, že se vám bude líbit,“ zakončují svoji řeč.

Nejdůležitější je úsměv!

Mezi černými šálami oddělující jeviště od zákulisí mezitím čekají hosté – zmíněné bývalé studentky tanečního oboru. „Jééé, vy máte svatební šaty!“ zavýská na jednu z nich šestiletý Alex Valoušek. Jejich dlouhé, bílé, tylové sukně opravdu připomínají ty svatební. Každá tanečnice si stoupá na své místo. Poslední úpravy kostýmu, poslední záchvaty paniky, poslední posilnění sebevědomí oblíbeným heslem ‚je to v tobě‘. „Nezapomeňte se usmívat!“ naznačuje ještě vteřiny před zvednutím opony pedagožka Renata Kiršnerová. První klavírní tóny se rozeznívají divadlem. Baletky tančí na špičkách a poté sklízejí zasloužený aplaus. Závěrečnou pózu drží pevně jako kámen. Teprve až když je opona na zemi, povolují a mohou si konečně oddychnout.

Ve třetím speciálním čísle své dovednosti předvádí i současná učitelka Andrea Medzanská společně s bývalou žačkou Barborou Jancykovou. Medzanská je také odchovankyní tanečního oboru teplické „zušky“. V roli choreografky je však dnes večer poprvé. Jako vystupující má svou premiéru i malý Alex, který je z jejich duetu evidentně nadšený. „To jste tančila vy? Pěkný jste to měly!“ říká jí posléze s rozzářenýma očima v zákulisí nadějný tanečník. Medzanská mu odpovídá poděkováním a širokým úsměvem.

Diváci cestují až do Paříže

Po technicky náročných vystoupeních nejstarších tanečnic přichází na řadu odlehčené představení s názvem Boky jako skříň. Žákyně šestého ročníku baví všechny přítomné, jelikož si své útlé boky vycpaly tlustými polštáři, aby tak podpořily Ewu Farnou, která o svých ‚bocích jako skříň‘ zpívá. „I když doma mě chválí, tak na miss mě nevzali, čert to vem, vždyť můj život je sladký jak Bon Pari,“ zní z reproduktorů.

Smích však vzápětí střídá napětí. Chaos. Dynamické pohyby. Dramatická hudba. O napínavou atmosféru se zasluhují žákyně druhého stupně, které tancem vyjadřují Strach v nás. Díky vystoupení studentek klasického tance se publikum zase přenáší až do Paříže. Tančí totiž na píseň Champs Elysées od jazzové zpěvačky Zaz a viditelně si „procházku“ po známém pařížském bulváru užívají. Atmosféru ještě umocňují svými barevnými šaty jako vystřiženými z padesátých let minulého století.

Čas ale neúprosně letí a vystoupení se chýlí ke konci. Moderátorky se loučí s diváky a zároveň je zvou na nadcházející taneční představení. Následuje závěrečná děkovačka. Všichni žáci, od těch nejstarších po nejmladší, se za tónů energické písně postupně shromažďují na jevišti a klaní se. Po nich ještě zvláštní hosté, kteří sklízejí potlesk i od samotných žáků. Ti pak aplaudují i strůjkyním všech choreografií – Andree Medzanské a Renatě Kiršnerové. Mnozí jim koupili i květinu nebo bonboniéru, kterou je nyní na čase předat. Obdarovaní jsou i hosté, kteří od školy jako poděkování dostávají bílou růži a zrcátko s logem školy.

Tak zase za půl roku!

Hned po vystoupení, ještě zčerstva, přichází první hodnocení a dojmy. „Ve výsledku to nebyl až takový trapas,“ zamýšlí se Ivana Bachorková. Pedagožka Kiršnerová na to jde trochu analytičtěji. „Myslím si, že Paříž jste si konečně poprvé užily. Působila líp, jak na zkoušce. Opravdu byla hravá,“ hodnotí vystoupení žákyň klasického tance. „Já bych si s vámi ráda povídala, ale ještě mám povinnosti,“ dodává s omluvným úsměvem a mizí.

Unavené tanečnice se v šatnách převlékají z propocených kostýmů. Ačkoliv některé stráví na pódiu jen pár minut, snaží se ze sebe vydat maximum. A i když to tak na diváky nemusí působit, i pohyby, které vypadají lehce, jsou mnohdy velmi náročné na provedení a navíc i technicky náročné. „Může mě někdo vysvobodit z těch spínacích špendlíků?“ táže se jedna z baletek. Ne vždy kostýmy přesně sedí, proto si tanečnice vypomáhají různými fintami.

„To tak rychle uteklo! Tolik práce a je to fuč. Tak zase za půl roku!“ zaznívají nejčastější myšlenky tanečnic. Stres a shon je pryč, v divadle panuje spíše úleva a klid. Nicméně zanedlouho začnou nacvičovat nová čísla a všechen baletní kolotoč, kdy na chodbách stále bude někdo pobíhat sem tam a v šatnách bude kvůli všudypřítomným šatům, sponkám a šminkám tankový nepořádek, absolvují znovu. A rády.

Zobrazeno 1583 krát
Naposledy upraveno: so., 10. červen 2017 16:23
Pro psaní komentářů se přihlaste