Jiří Pščolka 
Kolem páté hodiny odpoledne jsme vlakem dorazili na hlavní nádraží. Po vystoupení z vlaku vedly naše kroky na Václavské náměstí. Během cesty jsme přemýšleli, jak proběhne pietní akce a jaký program si pořadatelé z Klubu angažovaných nestraníků (KAN) připravili. Neuplynulo ani deset minut a my spatřili koně svatého Václava, pár metrů od sochy stálo skromně osvícené pódium, z něhož hrály písně Marty Kubišové. Někteří lidé čekali ve skupinkách na zahájení programu, jiní chodili klást svíčky a růže k pomníčku Jana Palacha a Jana Zajíce.
Po pár minutách čekání začali organizátoři promítat na plátně před podiem úryvky osobností, jenž vzpomínaly na události z let 1968-69. Jakmile skončil krátký film, který bezesporu navodil patřičnou atmosféru, přišla na podium moderátorka pietní akce Bára Štěpánová a pronesla úvodní řeč.
„Dnes vystoupí s proslovy lidé, které byste za normálních okolností vedle sebe nečekali, osobnosti napříč politickým spektrem,“ oznámila ve svém proslovu Štěpánová. Na podiu se postupně vystřídali mnozí političtí činitelé - poslankyně za ODS Miroslava Němcová, předseda KDU-ČSL Marek Výborný, místopředseda TOP 09 Tomáš Czernin a místopředseda STAN Jan Farský. Každý z výše uvedených připomněl, že Palachova oběť a jeho odkaz jsou pro nás důležité i v dnešní době. Sérií projevů zakončil předseda KAN František Laudát. "Svoboda nesmí být nikdy směněna za ekonomický či jiný prospěch," důrazně připomněl Laudát.
Když skončily projevy řečníků, ujala se slova, respektive tónu Bára Štěpánová, jež za chladného počasí zpívala písničku od Waldemara Matušky Don diri don. Během písně jsme se třásli zimou lednových večerů, ale hřála nás atmosféra a svíčky, které začali rozdávat dobrovolníci. Po doznění posledních slov písně jsme se začali řadit do zástupu a směřovali k pomníku Jana Palacha. Bylo úžasné zúčastnit se tohoto průvodu, řidiči zastavovali svá auta a fotili si shromáždění a s trpělivostí čekali, než zástup projde. S hrdostí v srdci jsme se Standou položili hořící plamen uchovaný v plastové svíci k památníku.
Když jsme o dvě hodiny později seděli ve vlaku zpátky do univerzitního města Olomouce, mé myšlenky se ubíraly na odkaz Jana Palacha. Každým rokem si připomínáme oběť Jana Palacha. Mnoho lidí až z řad politiků či ,,obyčejných smrtelníků“ o něm hovoří. Každý si čin Jana Palacha vykládá ve svůj prospěch a myslí si, že právě jeho cíle jsou i cíle, se kterými by Palach souhlasil, ale já se sám sebe ptal: Jak můžeme vědět, na jakou stranu „barikády“ by se Palach přidal? Souhlasil by s názory lidí, kteří si ho tak často berou do úst? Ke které části politického spektra by se připojil? Jsou to otázky, o kterých by se daly vést dalekosáhlé debaty, ale myslím si, že jednu z posledních vět Jana Palacha by si měl vzít k srdci každý občan naší země. „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí“.
