Adam Borovička 
Ocitnete-li se někdy v uspěchaných leč krásných ulicích hlavního města Budapeště. A pak zvlášť, ocitnete-li se na těchto ulicích v pozdní dobu. Zkuste jít ulicí rovnou za nosem a pak za dva rohy zahnout, a možná ještě za jeden. S největší pravděpodobností se vám naskytne podívaná, na jakou jen tak nezapomenete.
Přesně tak jsem se před jeden takový pověstný Ruina bar dostal já. Čirou náhodou. Z prostorů Velké synagogy, která se majestátně tyčí v židovské čtvrti vcházím do studeného sobotního večera. I přes pozdní hodinu a nevlídné počasí cítím, jak město žije. Ulicí Dohány, které vede podél synagogy teče proud pestrých lidí odlišných kultur a národností. Rozhodnu se vnořit do proudu. Mumraj mě unáší ulicemi židovské čtvrti. Synchronně, takřka jako pod taktovkou zahýbáme za první roh, pak za další, další a ještě jeden. Náhle mě švitořící dav opouští. Než se stačím rozkoukat, zástup mých věrných průvodců se dere někam do oslnivé záře tisícovky světlobarevných diod a neonových nápisů.
Chvíli tam jen tak stojím a snažím se pochopit, na co se vlastně dívám. Na fasádě svítí obří nápis Telep. „Ruin bar mate.“ Ozve se po mé levici. Na krátko ostříhaný svalovec, s tričkem Joy Divison, se líně opírá o barovou stoličku před vstupem dovnitř. „Glitz and misery of Budapest.“ Vyhazovač se usmívá od ucha k uchu a kyne mi ať jdu dovnitř. Trochu jako v transu ho uposlechnu. Oči mám stále upřeny na tisíce světýlek a neonů.
(Vnitroblok, fotografie: Adam Borovička)
Procházím nasvíceným vestibulem plným lidí. Slyším chytlavou melodii a smích. Po levé i pravé ruce jsou umístěny barmanské pulty. Jeden bar těsně namačkán vedle druhého lemují celý vestibul. Každý výčep je situován do jiných kulis. Někde je světlo ostřejší, jinde naopak téměř není vidět, kdo vás za barem obsluhuje.
Z baru připomínající zbytky ztroskotané lodi na mě mává barman. S pěti náušnicemi v uchu a šátkem přes hlavu nemá daleko doskutečného piráta. „What is your poison?“ Objednávám sklenici Jima Beama. Při mém desetiprocentním dýšku mi chlapík ukazuje zvednuté palce nahoru.
(Terasy, fotografie: Adam Borovička)
Nořím se hlouběji do komplexu. Hudba začíná zesilovat. Na konci chodby zůstanu nevěřícně stát. Celý vnitroblok panelového domu je vyzdoben stejně jako vestibul. Odevšud visí řetězy světel, disco koule a laserové reflektory. Pomocí železných lávek a schodů je tak v budově propojeno více než pět pater. Na každém rohu je barový pult, plno míst k tanci i odpočinku. Celá ta atmosféra mě naprosto pohlcuje. Po druhé za večer se nechávám unášet davem. Dovnitř. Do centra dění.
Když nad ránem nejistým krokem vrávorám zpět k východu ven, míjím stále ještě usmívajícího se vyhazovače. Joy Division si mě všimne a hodí po mě tázavým pohledem plným očekávání.
„Real glitz and misery.“ pronesu.
