V sedmnácti letech jste si vybral jako svou hlavní disciplínu hod kladivem. Co vás k tomu vedlo? Proč právě tato disciplína?
Z počátku bylo mou prioritní disciplínou vrhání koulí. Pak ale přišly závody v Bílině, kde jsem měl možnost si poprvé vyzkoušet hod kladivem a můžu říci, že právě v této disciplíně jsem se našel. Mohu zde využít své tělesné dispozice. Líbí se mi, že zde zapojím sílu, rychlost i dynamiku zároveň.
Hod kladivem je zcela jistě velmi náročná technická disciplína. Jak obtížné je v otočkách kladivo ukočírovat a zároveň se trefit do výseče?
Hod musím zahájit nášvihy, což je vlastně příprava, abych mohl přejít k samotné otočce. Povedené nášvihy jsou základním stavebním kamenem úspěchu. U otočky záleží na technice, kterou je třeba pilovat, což se dá hned několika způsoby. Mým nejoblíbenějším jsou násobné otočky. I při dostatečném tréninku se Vám ale může stát, že kladivo hodíte do sítě či mimo výseč.
Kolikrát se vám osobně stalo, že jste se musel krýt před projektilem, který se odrazil od sítě?
Tyto situace se stávají velmi často. O svoje vlastní zdraví se ale spíš obáváte, když házejí soupeři. Při pokusech ostatních musíte čekat za ochrannou sítí, než dostanete pokyn od rozhodčího, že můžete zahájit pokus. Již dvakrát ale nechybělo mnoho, aby mě kladivo zasáhlo. Vzpomínám si na situaci, když jsem si při rozcvičování šel pro kladivo a bohužel se nedíval na soupeře, který zrovna házel do míst, kde jsem stál. Naštěstí se ale nic nestalo. Vzal jsem si z toho alespoň ponaučení pro příště.
Jak je to s používáním kladiva na závodech? Používají kladiváři svá nebo mají k dispozici na soutěžích nějaká oficiální, která jsou povinná pro všechny?
Někteří kladiváři používají svá, ale v tomto případě se pak kladivo musí před daným závodem odnést k rozhodčím na měření a zvážení. Odpovídají-li hodnoty předepsaným pravidlům, kladivo se musí ponechat rozhodčím, kteří jej poté na závod donesou. Je to tak proto, aby se předešlo podvodným záměnám kladiva. Již několikrát se totiž stalo, že si někteří jedinci vyměnili svá náčiní za lehčí, čímž tak byli velice zvýhodněni. A právě toto je důvod, proč se taková pravidla zavedla. Na každém závodě je však k dispozici erární kladivo, které mohou využít všichni závodníci.
Dopadá na vás tíha okamžiku při závodech?
Na tréninku se spíše snažím házet více technicky než na výkon. Také jsem mnohem více uvolněný, a proto je pak velmi těžké prodat v závodě to, co jsem poctivě natrénoval. Závod je od tréninku úplně odlišný, jelikož se každý snaží ze všech sil ukázat to nejlepší. Na můj výkon má vliv celá řada faktorů. Řekl bych, že mým největším soupeřem je stres. Záleží ale také třeba na tom, jak se vyspím či jak se v daný den cítím.
Co byste označil za svůj největší úspěch?
Za svůj největší kladivářský úspěch bych považoval skutečnost, že jsem se dokázal probojovat do první dvacítky celorepublikové juniorské soutěže. Toho si opravdu velmi cením. Ještě výše bych ale postavil na svůj žebříček úspěchů bronzovou medaili z Mistrovství Evropy v netradičních vrzích. Tento úspěch prozatím považuji za vrchol své kariéry. Tím ale nekončím. Budu se snažit, abych jej ještě dokázal překonat.
Svého největšího úspěchu jste tedy nedosáhl v své tradiční disciplíně. Lze říci, že kladivářům jdou i ostatní vrhačské disciplíny, nebo jste výjimka?
Dle mého názoru na dobré výkonnostní úrovni dokážou zvládnout všechny vrhačské disciplíny pouze vícebojaři. Každý zvlášť je pak odborníkem ryze na svou disciplínu. Samozřejmě existují i tací, kteří, jak se říká, dokážou zázraky. Co se ale týče mě osobně, obstojně zvládnu kromě kladiva také vrh koulí a hod diskem. Um v hodu oštěpem se mi ale zcela vyhnul.
Co byste vzkázal lidem, kteří s atletikou chtějí začít, ale nemají dostatek odvahy a pevné vůle?
Rád bych jim vzkázal, aby se určitě nebáli a přišli na trénink. Mohou si vyzkoušet, která atletická disciplína jim bude sedět nejvíce. Jsem přesvědčen o tom, že si každý nějakou zamiluje, jelikož výběr je opravdu široký. Ne každý může být nový Bolt či Špotáková. Ale jde hlavně o to, aby lidé sportovali pro radost.