Nikola Utinková Iniciativa se inspiruje protestem na Tahrirském náměstí v Káhiře, který zažehl egyptskou revoluci. Protest nemá žádného „vůdce“ a členové se názorově docela liší.
Na moje otázky odpovídal Milan Kohout, iniciátor hnutí v Olomouci, signatář Charty 77, česko-americký performer, spisovatel a vysokoškolský pedagog, Rastislav Čevora, pětatřicetiletý pracovník I.T. a Ashley Davies z Velké Británie, překladatel na volné noze.
Protestovat jste začali v říjnu minulého roku. Jak ten půlrok hodnotíte?
Milan: Krásně to zabralo.
Ashley: Samozřejmě v ideálním světě bylo by nás víc, ale i tak hodnotím protest vcelku pozitivně. Když se podíváte do ciziny, Occupy působí převážně ve velkých městech, tak založit Occupy jako první v ČR v poměrně malém a trochu ospalém městečku jako je Olomouc, je skutečně ambiciózní a možná i poněkud svérázný projekt. Protestujeme skoro každý den už přes šest měsíců, přežili jsme krutou zimu a dali jsme o sobě vědět. To by někdo mohl vyhodnotit skoro jako zázrak.
Na svých stránkách se zmiňujete o negativních reakcích od policistů ale i kolemjdoucích. Jak si to vysvětlujete?
Rastislav: Především těch negativních reakcí je hodně málo. Za sebe mohu říci, že od kolemjdoucích rozhodně převažují slova pochopení a podpory. A tato úměra se vztahuje také na policisty. Pokud jde o samotné negativní reakce, tak ty vycházejí z úst lidí, kterým současné uspořádání společnosti vyhovuje, maximálně na něm participují, a také od těch, kteří si nedokážou připustit, že jsou systémem zotročeni.
Ashley: Co se týká kolemjdoucích, je to samozřejmost, že se nemůžeme líbit každému. I v jiných zemích se Occupy občas setkává s kritikou ve smyslu, že je to jen banda špinavých anarchistů, kteří nechtějí pracovat atd. Ty jsou jen předsudky. V ČR navíc čelíme odporu ve formě postoje některých lidí, že jsme tady už vybojovali demokracii a svobodu, kterou nesmíme zpochybnit protesty. Ty negativní reakce často spočívají ve výrocích jako „a Vy byste chtěli zase totalitu, co?“, což je samozřejmě nesmysl, protože chceme víc demokracie, ne míň. Z našeho pohledu revoluce z roku 1989 ještě není dokončená. Některým našim odpůrcům ještě nedošlo, že protest patří k demokracii, jejich postoj je bohužel příznak nevyspělé demokratické kultury.
Co lidé, kteří s Vámi sympatizují? Bývají nějak politicky zaměření?
Ashley: Ti aktivnější bývají politicky zaměření, ale sympatizanti jsou často obyčejní lidé, třeba rozčarovaní voliči hlavních parlamentních stran, kteří oceňují to, že jsme zvolili formu protestu, která působí mimo ten parlamentní systém, který nám selhal.
Rastislav: Zejména jde o lidi, kteří jsou zaměřeni silně prodemokraticky a staví se ostře proti neoliberalismu. Těžko by se asi mezi námi hledal dneškem kovaný „pravičák“.
Milan: Politiku chápu jako každodenní starost o život komunity, v které žiju, takže každý je politicky zaměřený.
V prohlášení je mimo jiné, že stávající "ekonomicko-politické" uspořádání je nespravedlivé a nedemokratické. Čeho tedy chcete dosáhnout?
Ashley: Zaprvé hnutí Occupy nefunguje jako politická strana, která by nabídla jakousi utopickou vizi společnosti, ale spíše jako koalice nespokojených občanů, kteří chtějí prostě říct „už dost“. Chtěl bych zdůraznit, že Occupy není pouze záležitost krajní levice, i že nemusí být vyloženě „antikapitalistické“, spíš proti určité formě kapitalismu. V rámci hnutí Occupy je prostor pro víc názorů o tom, jaké by bylo ideální sociální uspořádání, ale spojuje nás všechny naše odmítnutí nynějšího systému neoliberalismu, neboli tržního fundamentalismu, což je dogmatický a docela extremistický model kapitalismu, postavený na utopické myšlence, že volný trh je schopen zaručit spravedlnost a svobodu, tedy filosofie takových představitelů jako např. Václav Klaus. To je nejen nespravedlivý ale i neúnosný systém, který očividně funguje v prospěch jen malé elity a na náš úkor, za kterého sociální rozdíly jsou čím dál větší a my jsme jakoby potrestání za chyby těch bankéřů, kteří způsobili ekonomickou krizi, ale je to systém, který nicméně podporují do větší či menší míry všechny hlavní politické strany nejen v ČR ale i například v USA nebo Velké Británii. Tedy, i když někteří z nás mají radikálnější postoj vůči kapitalismu a někteří mají zase trochu kompromisnější pohled, chceme všichni dosáhnout konce toho neoliberálního modelu. V takovém kontextu vnímám hnutí Occupy jako projev zdravého rozumu proti absurditě.
Jaké máte plány do budoucna?
Ashley: Mám-li být upřímný, jsme teď trochu v nouzové situaci, protože z různých důvodů nás museli opustit někteří klíčoví aktivisté, takže v nejbližší době nám jde o holé přežití. V Praze se už stanuje, což vzhledem k malému počtu lidí, co chodí před orloj na denní Occupy Olomouc, se nám momentálně jeví jako nereálné v našem prostředí. Těm Pražákům trochu závidím, ale snad nám to ještě půjde i tady.
Spolupracujete i s dalšími hnutími?
Milan: No, já jsem se přestěhoval do Plzně a tady zakládáme další Occupy.
Rastislav: Ano, spolupracujeme. V poslední době jde zejména o spolupráci s iniciativou ProAlt a s iniciativou Za svobodné vysoké školy.
Co si myslíte o nedávných nepokojích v Seattlu?
Milan: Logická reakce na ponižování lidské důstojnosti současným celosvětovým kapitalistickým systémem.
Rastislav: Odmítáme násilí. Occupy by mělo probíhat jako mírový protest. Jestliže se během demonstrací mezi účastníky utvoří „radikální“ křídlo, pak to není vinou hnutí, ale jde o přímý důsledek politiky současných vlád.
Ashley: Occupy je nenásilné hnutí, rozhodně to není náš cíl, aby byly takové nepokoje na ulicích. Přečetl jsem si některé zprávy o tom, jak proběhly ty protesty ve Státech, ale nemohu říct se stoprocentní jistotou, že byly od věrohodných zdrojů. Každopádně organizátoři protestů se chtěli distancovat od násilí. Na druhou stranu, v situaci, když jsou lidé právem pobouření a demokratický systém jim docela jasně selhal, takové scény se mají čekat. Kdybych jen odsoudil ty lidí, kteří se toho zúčastnili, bylo by to ode mě pokrytecké. To platí nejen v případě protestů v Seattlu ale i v případě nepokojů z minulého roku ve Velké Británii, které sice neměly s Occupy nic společného ale rozhodně byly politického rázu.
