Eliška Šťastná 
Jaké byly tvé hudební začátky? Kdo tě k hudbě přivedl?
Maminka. Tím, že sama hrála na klavír, mě od pěti let učila na piano a od šesti let jsem začal chodit k učitelce na klavír, napřed k jedné, potom k jiné, a koncertně vystupuji od svých sedmi let. Od dvanácti jsem se začal učit hrát i na varhany a zároveň jsem začal komponovat hudbu.
Čím je pro člověka zásadní jeho první učitel v hudbě? Nebo lépe, čím byla významná ona pro tebe?
Těžko říct… Popravdě mě klavír jako malého moc nebavil, jednu dobu jsem dokonce přemýšlel, že na něj přestanu hrát. Cestu jsem si ke klavíru našel až někdy ve dvanácti či třinácti letech, kdy mě zároveň začala více zajímat klasická hudba. Jeden ze skladatelů, který mě zaujal jako první, byl Claude Debussy. Někdy v šestnácti jsem začal hrát v kostele na varhany. Před odchodem do Olomouce jsem koncertoval hlavně v Havířově.
Hrával jsi sám, nebo v nějakých uskupeních?
V žádném uskupení jsem nebyl, vždycky jsem byl sólista. Maximálně když jsme měli koncert na základní umělecké škole, kde jsem doprovázel třeba housle. Po střední jsem rok pracoval, v té době jsem se hudbě koncertně nevěnoval, jenom jsem občas komponoval, když mi na to zbyl nějaký čas. Po práci jsem šel na vysokou a v Olomouci jsem začal koncertovat až teď.
Tím myslíš se založením Dua Leggiera?
Přesně tak. Do té doby jsem měl hudbu jenom jako brigádu. Hrál jsem korepetice, doprovázel jsem malé baletky na klavír a byl jsem varhaníkem v dominikánském kostele.
Jak vzniklo Duo Leggiero?
Úplně náhodou v prosinci minulého roku. Vzniklo tak, že Janka Rusková, kamarádka z Domečku, kde jsem ubytovaný, zrovna cvičila na klavír, když jsem se vracel domů. Slyšel jsem, jak preluduje v jídelně na klavír, tak jsem šel za ní. Nakonec jsme si zkusili zahrát jednu mou skladbu s tím, že já hrál na klavír a Janka do toho improvizovala na flétnu. A docela nám to šlo, tak jsme začali některé skladby nahrávat.
Jak těžké je porozumět si s někým muzikantsky?
V tu chvíli to nebylo vůbec těžké. Vlastně jsme to ani jeden nečekali, ale během noci jsme se do našeho hraní natolik vžili, že jsme do čtyř nebo pěti do rána vymýšleli název naší nové vzniklé skupiny, upravovali jsme nahrávky, a ještě jsme si založili Facebookovou stránku. Takže to fakt přišlo jak z čistého nebe. Náhoda.
Stylově jste se sehráli hned?
Bylo to rychlé (usmívá se). Janka je dobrá muzikantka a také má ráda klasickou a jazzovou hudbu jako já.
Jaký je ve vaší tvorbě poměr mezi přípravou a improvizací? Případně mezi improvizací a interpretací známých děl?
Teď to bylo tak, že improvizovala spíše kolegyně. Většina z toho byly mé skladby pro klavír a do toho Janka hrála flétnové pasáže, z nichž některé měla dopředu připravené a jiné improvizovala. Takže to bylo napůl improvizační a napůl interpretační.
Co je tvou inspirací pro komponování?
Inspirují mě jiní skladatelé svou tvorbou, pak mě inspirují různé obrazy, přírodní scenérie, básně umělců... Například klavírní skladba Pocta Baudelairovi vznikla jako improvizace. Dal jsem si před sebe báseň Krása od Baudelaira a četl jsem si ten text a do toho jsem podle tónů oné básně hrál hudbu. Vznikla asi osmiminutová nahrávka. Poslechnul jsem si ji a podle ní jsem vytvořil svou tříminutovou skladbu.
Z obrazů mě například inspirovala Dáma se slunečníkem od Clauda Moneta, podle níž vznikla skladba zvaná Louka. Často je to podle nálady. Někdy mám rozpracovanou kompozici a zbytek ní mi začne hrát v hlavě, když se zrovna procházím venku anebo když například sedím na přednášce, která mě nezajímá. Je zajímavé, že si ty chvíle, kdy něco komponuji, často nepamatuju z toho, jak jsem u vytržení a sám si potom říkám, jak jsem vlastně některé skladby složil. Ale tak to má mnoho skladatelů, že si nepamatuje průběh kompozice.
A která je tvoje nejlepší? Na kterou jsi nejvíce pyšný?
Mám jich několik, ale asi bych tam zařadil klavírní skladbu s názvem Říše snů a také dvě klavírní kompozice Pocta Baudelairovi.
Tvoříš převážně vážnou hudbu. Dokážeš říct, jaký je vztah současné generace ke klasické hudbě?
Myslím si, že různý. Někteří lidé nehrají na žádný nástroj, ale rádi si poslechnou ve svém volném čase například Smetanu anebo Dvořáka. Někdo naopak klasickou hudbu považuje za nudnou a Dvořáka nahradí například rockovou hudbou nebo čímkoliv jiným. Naši hudbu, kterou hrajeme, může někdo považovat za klasickou hudbu, někdo za filmovou či někdo dokonce za popovou.
Jak se změnila hudba napříč historií, je nějaký rozdíl mezi tou tehdejší a současnou?
Je tam obrovský rozdíl! (smích) Pro každou dobu bylo něco typického, hudba v období klasicismu zněla úplně jinak než hudba v baroku, a to samé hudba v romantismu byla o dost jiná oproti hudbě klasicistní. Dnes ale existuje neuvěřitelné množství druhů hudby a komponuje se všechno možné.
Kdybys mohl strávit den se svým největším vzorem, kýmkoliv napříč historií, kdo by to byl a o čem byste si povídali?
Napadli mě tři skladatelé. Nejvíce z nich asi obdivuju Leoše Janáčka, na druhou stranu nevím, jestli bych si s ním rozuměl. O něm se často píše, že to byl nervák. Tím pádem bych si vybral asi Dvořáka, ale jak nad tím tak přemýšlím, ten prý zase byl poměrně tichý, takže nevím, o čem bychom debatovali. Lidí, které obdivuju, je samozřejmě více, nejvíce ale mám rád Dvořáka, Janáčka, Debussyho a Ravela.
Je pro současného autora vážné hudby snadné se prosadit?
Pokud komponuje i jiný druh hudby, třeba filmovou, tak podle mě nemá až tolik překážek, jako kdyby se zaměřoval jen na klasickou hudbu. Ale záleží, kde zrovna je a pro jaké filmy hudbu komponuje. Někteří skladatelé komponovali filmovou i klasickou hudbu, ale proslavili se jenom díky hudbě filmové.
Češi to ale mají hodně těžké se proslavit. Kdybych se o to nezajímal, tak žádné současné české skladatele klasické hudby neznám.
Chodí diváci na koncerty vážné hudby?
Když se hraje někdo známý, tak i docela jo. Ale mnoho lidí by podle mě šlo raději na koncert filmové hudby než na klasickou.
Dá se filmová hudba chápat jako způsob, jak dostat lidi k vážné hudbě?
Podle mě dá, i ve filmech často zní díla skladatelů klasické hudby anebo naopak někteří skladatelé jen čistě filmové hudby komponují občas filmovou hudbu, která by se dala považovat za klasickou. Například když jsem nedávno znovu viděl Harryho Pottera a Kámen mudrců, tak jsem v mnoha částech nesledoval děj, ale poslouchal hudbu a ta Williamsova často zní jako dílo klasické hudby a je výborná. Jedním z problémů pro mnoho posluchačů je, že se jim spousta klasických děl zdá příliš zdlouhavých a v mnoha částech nezáživných. Třeba je zaujme hlavní téma z první věty nějaké symfonie či sonáty, ale poslouchat to celé nemusí každého bavit. To samé často platí i u filmové hudby.
Máš ambici psát filmovou hudbu?
Ještě jsem filmovou hudbu nikdy nepsal, takže těžko říct. Asi by záleželo, co by to bylo za film. Každopádně bych to chtěl někdy zkusit.
Máš nějaký zvláštní hudební zážitek? Nebo výjimečné místo, kde jsi hrál?
Když jsem hrál v nákupním centru Elán, tak za mnou přišel týpek a hodil mi pod klavír asi padesát korun, ale po korunách. Všude se válely peníze a sotva jsem je pracně dosbíral, on se vrátil a se slovy: ‚Tak jsem rozměnil další’. A situace se opakovala.
Anebo během střední školy jsem jel na praxi na dva týdny do Luhačovic. A tam měli klavír u kolonády, několikrát jsem na něj hrál a bylo to skvělé prostředí. Dva zaměstnanci mi tam dali klobouk, já hrál svoje vlastní výtvory a lidi stáli kolem klavíru, zírali na mě, házeli po dvacetikorunách a já měl celý klobouk plný mincí. Nejhorší bylo, když mi ten klavír jednou odnesli.
