Adéla Sobotíková 
Když přemýšlím nad tvými aktivitami a úspěchy napadá mě, jak to všechno stíháš?
Je to náročné, ale už jsem si za poslední dva tři roky zvykla, že dělám spoustu věcí naráz. Jsem zvyklá pracovat po večerech, učit se a psát klidně do deseti večer od pondělí do čtvrtka. Mám školu, pak běžím do sboru nebo domů se učit, psát, snažím se pomáhat i doma, chci být ale ve všem perfektní a mít nějaký řád. To, co nestíhám jsou seriály, filmy, hudba. Tohle jde prostě mimo mě. Ale ve výsledku jsem za všechny ty svoje aktivity hrozně moc ráda, protože mi přináší nové možnosti, zážitky a kamarády.
Jak odpočíváš? A hlavně máš na odpočinek čas?
Přiznám se, že odpočívat neumím. Kdykoliv si lehnu s knížkou nebo s filmem, zavalí mě provinilý pocit, že bych přece měla dělat něco užitečnějšího. Ale učím se to. Snažím se hlavně o víkendech mít večery volné, kdy vypnu telefon, jdu si pustit film, přečíst knížku, malovat nebo něco tvořit rukama.
Děláš si nějaké to do listy nebo jak udržuješ svůj program pod kontrolou?
To do listy, diáře a tak moc nemusím. Přijde mi, že člověk ztrácí čas jenom tím, jak si to tam zapisuje a tím oddaluje skutečné činy. Mám samozřejmě diář, ve kterém si píšu, co musím, takže vím, co mám ten a ten den udělat. Nesnáším dělat věci na poslední chvíli, stresuje mě to, takže se snažím dělat věci včas a hodně dopředu. Ale jsou i dny, kdy už jsem unavená a mám všeho dost, že si tu práci nechám na další den nebo na víkend, samozřejmě (smích).
Co považuješ za svůj největší úspěch?
To, že jsem začala myslet pozitivně. Dlouho jsem byla hrozně pesimistická a negativní, a pořád mi připadalo, že dělám málo, že nic neumím, že všechno je k ničemu. Po létě v Řecku se mi myšlení naprosto změnilo a jsem za to neskutečně ráda. Už nemám katastrofické scénáře na všechno, co se může stát, ale ráno vstanu a těším se na ten nový den. Začala jsem se více usmívat, dívat se kolem sebe, nevyšilovat, když něco nestihnu nebo se to nepovede, protože jsem pro to udělala maximum a vím, že to už více neovlivním. Tohle považuju za své největší vítězství, protože jsem teď fakt spokojená.
Jsou tvé úspěchy a zážitky splněné sny nebo se ty situace prostě nějak naskytly?
Jsem velký snílek, a třeba ty Timesy jsem si doslova vysnila. To byl opravdu obrovský splněný sen, když jsem v té budově stála a povídala si s viceprezidentkou. Samozřejmě, že jsem o spoustě věcí nikdy neměla ani tušení (viz Youth Council nebo Lady Business), ale když jsem začala s Gymplátkem, chtěla jsem k tomu zkoušet další a další věci, které by se daly propojovat. Nebojím se zkoušet nové věci, oslovovat neznámé lidi a hledat kontakty. Určitě zafungovala velká souhra náhod, ale taky si troufám tvrdit, že jsem si ty věci musela vydřít a zamakat na spoustě věcí, abych je mohla mít.
Máš pocit, že máš jiné priority než tvoji vrstevníci?
Mezi vrstevníky jsem občas ta divná, jiná. Myslím si, že moje priority jsou někde jinde, už hodně přemýšlím dopředu, o tom, jakou budu mít práci, kde budu vychovávat své děti a tak. A celý můj dosavadní život jsem s tím bojovala. Pořád jsem si připadala napřed, ale teď už vím, že každý je právě tam, kde má být. V některých věcech si připadám až moc dospělá, až si někdy říkám, že bych chtěla být puberťačkou a nic neřešit. Ale neměnila bych.
Jaké to je být šéfredaktorkou školního časopisu a nést plnou zodpovědnost?
Šéfredaktorkou jsem se stala v 15 letech a vařila jsem z vody (smích). Nikdy předtím jsem to nedělala, nic jsem o tom nečetla, ani jsem nikoho takového neznala. Ale tím, že jsem začala úplně od nuly, jsem si mohla spoustu věcí udělat podle sebe a všechno se naučit. Učím se doteď, ale moc mě celá ta práce baví. Je to velká zodpovědnost, protože když se něco pokazí, je tam vaše jméno, které slízne všechnu kritiku, ale povedlo se mi sestavit velmi schopný tým, se kterým se navzájem držíme. Na druhou stranu, má to spoustu pozitiv, protože mě Gymplátek naučil být zodpovědnou, cílevědomou, motivující a taky jsem si zlepšila komunikační dovednosti s lidmi, což vidím jako velké plus.
Charitativní snídaně, jak tě to napadlo? Máš v plánu je organizovat, i když odmaturuješ?
Snídaně mě napadla v době, kdy jsem se učila na písemku z chemie a strašně moc mě to nebavilo (smích). Jednou jsem byla na férové snídani a tam se snídalo v trávě, byl to takový piknik. Tak jsem řekla svým redaktorům v časopise, že bych chtěla uspořádat něco podobného, ale zároveň tím pomoct lidem. No a do tří měsíců jsme opravdu v parku pod školou snídali na podporu handicapovaných dětí. První ročník se nám podařilo vybrat 15 tisíc pro spolek Ity, druhý rok jsme vybrali 23 tisíc, které putovaly spolku Vzduchoplavci. Moc bych si přála a doufám, že tyto snídaně budou pokračovat. Nevím, zda ještě budu stát přímo v čele organizování, ale věřím, že ostatní gympláci to zvládnou a že se ze snídaně stane tradice.
Podle čeho jsi volila spolek, kterému vybraná částka půjde?
V obou případech spolek založili bývalí studenti Gymnázia Nový Jičín, takže jsme o výběru měli jasno. Ještě víc to totiž podpořilo myšlenku Studenti studentům, děti dětem.
Co obnáší být členkou Youth Council?
Jednou za měsíc se setkáváme s americkým velvyslancem Stephenem B. Kingem a diskutujeme na různé témata týkající se politiky, životního prostředí a budoucnosti mládeže v Moravskoslezském kraji. Díky tomuto sdružení jsem potkala dalších 9 lidí, kteří jsou stejně akční a věnují se různým aktivitám, ať už jsou to politické modely, summity a další.
Přihlásila ses do soutěže Lady Business sama? Co ti účast přinesla?
Ne, přihlásila mě maminka, za což jsem ji dneska velmi vděčná. Kategorii Výjimečná studentka, do které jsem byla přihlášena, jsem nevyhrála, ale dostala jsem speciální cenu Českomoravské asociace podnikatelek a manažerek, ta totiž byla jedním z hodnotitelů přihlášek. V rámci ceny jsem získala roční členství v této asociaci, což je spojeno s účastí na různých konferencích, seminářích či akcích po celé republice i v zahraničí. Zároveň jsem s paní prezidentkou Kateřinou Haring navázala spolupráci z hlediska PR a komunikací, takže připravujeme nový web. Moc si této ceny vážím a velmi se těším, co mě v rámci asociace čeká.
A co tvé další sny?
Mým dalším velkým snem je studovat v zahraničí. Po 10 týdnech v Řecku jsem se ujistila v tom, že si chci opravdu zkusit žít někde jinde než v České republice a studium mi přijde jako skvělá příležitost. Sen se mi pomalu začíná plnit, protože jsem byla přijata na univerzity v Anglii a momentálně jsem ve fázi rozhodování, na kterou nastoupím. Chci studovat mezinárodní vztahy a jazyky. Moc by se mi taky líbilo získat dobrou práci, která by mi umožnovala cestovat po světě a až přijde ten správný čas, přála bych si velkou rodinu.
Jaká je tvá vysněná práce?
V posledních dnech o tom přemýšlím čím dál víc, což je pochopitelné, když vybírám vysokou. Ale popravdě, já nevím. Chtěla bych pracovat v televizi, na ambasádě, psát do časopisů, řídit nějaký tým, cestovat a vydělávat cestováním. Myslím si, že dnešní doba je taková, že člověk může dělat více prací najednou, střídat je. Je možné, že práce, které budou za 10 let, teď ještě ani nejsou na světě. Takže možná by se hodilo říct kolik prací umíš, tolikrát jsi člověkem.
