Barbora Slezáková 
Je nějaké místo na Zemi, odkud lze pozorovat vesmírné jevy častěji než jinde?
Vysloveně jevy ne, některé úkazy jsou lokální a mohou se odehrát kdekoliv na světě. Ale z hlediska kvalitního pozorování noční oblohy je čím dál více skloňována chilská poušť Atacama. Je zde velmi sucho, vlhkost vzduchu zde v průměru nepřesahuje sedm procent. Díky nezvyklému klimatu se zde nevytváří oblačnost a je-li nějaká, dlouho se neudrží. V některých místech je více jak 320 dní v roce úplně jasno. Poušť je to vysokohorská, čili nebe je čisté, není v něm tolik prachu, navíc je relativně blízko rovníku, takže pozorovatel zde uvidí velkou část severní a kompletní oblast jižní nebeské sféry. Může tedy vidět prakticky celou právě viditelnou noční oblohu, téměř nic není skryto pod obzorem kvůli zeměpisné šířce.
Hraje v tom nějakou roli i světelné znečistění?
Ano, maximální roli zde opravdu hraje i tolerance chilské vlády k astronomům, díky čemuž existuje zákon o redukci světelného smogu. Do ovzduší neuniká tolik světla z lamp a obloha je zde dost tmavá. Druhou výhodou polohy blíže k rovníku je rychlé vstupování družic do stínu Země, takže v noci, krom občasných letadel, neruší pozorování žádné umělé létající objekty. Bohužel to se změní s družicemi Starlink od firmy SpaceX, které sice tolik neponičí vzhled tmavého nebe, ale velmi výrazně naruší činnost některých významných vědeckých projektů.
A všímáte si, jestli dochází ke zhoršování světelného smogu?
Problém světelného znečištění je čím dál více alarmující. Abychom viděli opravdu tmavé nebe, musíme cestovat stovky kilometrů od jakýchkoliv větších měst, což je v Chile splněno (na rozdíl od Evropy, která je na tom světově naopak nejhůře). Před desítkami let vadil problém „jen“ astronomům, neboť velká města produkovala tolik světla, že se jeho část rozptýlená ve vzduchu postarala o světlejší pozadí i při pozorování ze vzdálenějších observatoří a nedaly se pozorovat slabší objekty. Dnes, nejen že nevidíme hvězdy (ve městech sotva 15-20 hvězd, na vesnici několik stovek, přitom na tmavém nebi jich mají zdravé oči napočítat přes 3 tisíce!), ale dost to ovlivňuje i naše zdraví. Modrá složka pouličního osvětlení narušuje naše přirozené rytmy, zeslabuje naši obranyschopnost, v kritických případech způsobuje rakovinotvorné bujení. Světelné znečištění tedy musíme opravdu začít řešit se stejnou vážností jako třeba kácení pralesů nebo nadměrnou produkci plastů.
Bohužel tedy není možné sledovat všechny vesmírné jevy z jednoho místa na Zemi. Ale není to jen vlivem klimatu nebo světelného znečištění. Jak je to s geografickými podmínkami?
Astronomické úkazy nejsou vždy pozorovatelné po celé zeměkouli a je třeba za nimi vycestovat. Takovým nejznámějším příkladem je strhující úplné zatmění Slunce, během kterého lze uzřít mnoho úchvatných jevů najednou a spatřit majestátní sluneční koronu. Ale abyste takový úkaz mohli vidět, musíte vyrazit do předem vypočítané zóny jeho viditelnosti, tzv. pásu totality (pásu totálního, tj. úplného zatmění). V tomto pásu se postupně pohybuje stín Měsíce a lidé, kteří se v něm nachází, pozorují onen úchvatný úkaz. Samozřejmě, když jim to počasí dovolí. Měsíční stín může přeputovat po zemském povrchu až 15 tisíc kilometrů, ale jeho rozloha je malá – maximálně asi 270 kilometrů (zhruba vzdušná vzdálenost mezi Prahou a Ostravou). Úkaz trvá jen několik minut, ale stojí za ním cestovat nezměrné dálavy.
Vy jste známý tím, že cestujete po celém světě, abyste zachytil tyto překrásné úkazy na fotografiích. Jaká byla Vaše nejdelší cesta?
Nejdál jsem za ním cestoval až do jižního Pacifiku v roce 2010. Tam nám počasí nevyšlo, ale nelitoval jsem. Na Cookovy ostrovy jsem se pak o čtyři roky později vrátil v rámci své nejdelší výpravy za tmavým hvězdným nebem – jel jsem nejdříve sbírat ovoce na Nový Zéland, čímž jsem si přivydělával na vysněné cesty za hvězdnou oblohou nejdříve na ony Cookovy ostrovy, poté na Kanárské ostrovy a nakonec souhrou příjemných náhod až do oné pověstné pouště Atacama v Chile. O své cestovatelské pouti (zdaleka nejen) na Cookovy ostrovy jsem pak napsal knihu „Dobytí jižního hvězdnatého ráje“.
Zmínil jste koronu. To je v dnešní době často probírané téma kvůli pandemii. Jak zlidovění tohoto pojmu v souvislosti s virem vnímáte jako astronom?
Ano, je to velice nešťastné pojmenování, které je sice logické vzhledem k mikroskopickému vzhledu viru COVID-19, ale dost nezodpovědné. Jakmile se poprvé začalo mluvit o viru jako o „koroně“ nebo „koronaviru“, zasáhlo to kvůli lidské hlouposti několik oblastí, které s tímto pojmem pracovaly už mnohem dříve. Na burze kriticky klesly akcie piva „Corona“ anebo právě astronomové se setkali s nepochopitelným kritizováním úplného zatmění Slunce coby nositele koronaviru, protože během úkazu je viditelná sluneční korona. Musel jsem se smát, za břicho popadat, zároveň kroutit hlavou naprostým nepochopením, tohle mi hlava nebrala.
Jak je to tedy s jejím původním astronomickým významem?
Sluneční korona, tedy ta pravá korona (oficiální název viru je totiž COVID-19 nebo SARS-CoV-2, chcete-li, ne korona), je plazmatická obálka kolem naší mateřské hvězdy, která je tvořena nabitými částicemi rozptylujícími sluneční záření. Něco jako když v noci svítíte do mlhy baterkou. Akorát, že částice v koroně se pohybují v magnetickém poli Slunce, díky čemuž můžeme během oněch dechberoucích úplných slunečních zatmění pozorovat nádherné vláknité struktury a paprsky tvarované magnetickými smyčkami. Korona je vizuálně velmi slabá, zhruba milionkrát slabší než oslnivé Slunce na běžné obloze, a tak musíme čekat, než nám sluníčko něco kosmického zakryje (přírodně možný je pouze Měsíc), abychom ji spatřili očima. Máme k tomu úžasný dar od přírody, a sice že náš Měsíc je asi 380krát menší než Slunce, ale asi 380krát blíž k Zemi, díky čemuž dokáže Slunce zakrýt naprosto dokonale, aby se objevila jen a pouze korona v plné kráse.
O tom, že sluneční korona a sluneční zatmění nemají vůbec nic společné s COVID-19, svědčí i jasný fakt, že korona je kolem Slunce stále, resp. už od jeho vzniku před 4,6 miliardami let, a to bez zatmění Slunce (to nám ji pouze umožňuje vidět očima). Navíc magnetické pole Slunce včetně nevzdálenějších oblastí korony (oblastí s nabitými částicemi ze slunečního větru) zasahuje daleko za Zemi a my jsme před ní neustále chráněni naším magnetickým polem. Kdybychom tuto ochranu neměli, nepotýkali bychom se s nějakým virem ale přímo s okamžitým smrtícím zářením. Naštěstí ji máme, a tak nejen že netrpíme, ale dokonce máme nad hlavou občasné další krásné nebeské divadlo – polární záře. Ty vznikají interakcí slunečního záření s naším vzduchem. A navíc, silné magnetické pole Slunce nás drží pod ochranou před nebezpečným zářením z kosmu. Takže buďme rádi za koronu a pojmenovávejme věci správně a ohleduplně k jiným oborům. Jinak se to promění v šílenství plné nedorozumění.
Kdy se budeme moct na koronu nejdřív podívat z České republiky?
V Česku máme bohužel smůlu. Poslední úplné zatmění Slunce na dnešním českém území nastalo 8. července 1842, další se odehraje až 7. října 2135. Úplná sluneční zatmění nejsou ovšem nijak vzácná, téměř každý rok se jedno odehraje. Ale z výše zmíněného je jasné, že zážitkuchtivý našinec musí za úkazem vycestovat. Nejzajímavější období se ale blíží, protože už za méně jak 6 let, 12. srpna 2026, se odehraje úplné zatmění Slunce ve Španělsku. A hned o rok později znovu, v tomto případě bude pás pozorovatelnosti úkazu dále prostupovat všemi severskými státy Afriky včetně turistických destinací v Tunisku nebo v Egyptě. A to už jsou místa, kam se dá dostat snadno i levně. Zatmění 2. srpna 2027 bude navíc nejdelší, jaké ještě současné generace uvidí – přímo v Egyptě potrvá až 6 minut 23 sekund. Delší v tomto století neproběhne. Tehdy bude pohled na koronu vskutku nezapomenutelný – Slunce bude v maximu cyklu své aktivity a korona bude tedy krásně členitá a velmi jasná. Osobně mám toto datum na seznamu toho, na co se v životě vůbec nejvíc těším.
Ve vaší knize „Tajemná zatmění“ jsem četla, že sluneční zatmění byla v minulosti považována za znamení od bohů. Teď se nám blíží vánoční svátky. Jak v tomto ohledu vnímáte Betlémskou hvězdu, která dovedla tři krále k právě narozenému Ježíšovi? Jak je to s ní z vědeckého hlediska? Byl v té době opravdu na nebi nějaký úkaz, nebo je to jen mýtus?
Nedávno jsem vypracovával studii týkající se možného původu Betlémské hvězdy. Vzal jsem v potaz data, kdy se mohl Ježíš Kristus nejpravděpodobněji narodit. Vezmeme-li v úvahu Matoušovo a Lukášovo Evangelium (Matouš zmiňuje tři krále a „jeho“, tedy Kristovu hvězdu, Lukáš zase velké sčítání lidu) plus zápisky historika Josepha, který zase přináší svědectví o Herodově smrti, nabízí se „okénko“, ve kterém se Ježíš narodil a kde můžeme pátrat po nejvýraznějších nebeských úkazech. Díky zápiskům zejména čínských, ale i palestinských či korejských, astronomů můžeme jednak některé úkazy vyloučit, jiné naopak s velkou jistotou za původ Betlémské hvězdy považovat. Konkrétně se tu bavíme o období mezi sedmi a dvěma lety před naším letopočtem, tedy obdobím, kde probíhalo ono sčítání lidu, Herodes byl naživu, nakázal kruté vyvraždění dětí ve věku dvou a méně let a sám pak skonal před židovským svátkem Pesach krátce po zatmění Měsíce (z Josephových záznamů). Tyto relativně dobré informace pomohly možnosti velice dobře vymezit.
A jaké jsou tedy ty možnosti? Dnes se to často zobrazuje jako jasná hvězda nebo kometa. Jak by měla Betlémská hvězda vypadat, aby co nejvíce odpovídala realitě?
V dnešní době světelného znečištění oči k obloze neobracíme tak často a mnohé úkazy nechávají většinu lidí chladnými. Ale tehdy byla obloha velice výrazná a nebeské úkazy lidi fascinovaly, proto tehdy vznikalo více záznamů. Za Betlémskou hvězdou proto nemusíme hledat nějaký dech beroucí úkaz, jen dobře viditelný. Víme, že kometa to nebyla (tu nám do vánoční mytologie vtiskl až italský malíř Giotto di Bondone ve 14. století). Největšími kandidáty na původ Betlémské hvězdy jsou supernova v únoru roku 4 před naším letopočtem a z hlediska symboliky i pravděpodobnějšího data Herodova skonu ještě více série konjunkcí Jupitera se Saturnem roku 7 před naším letopočtem. Tato série konjunkcí byla velmi vzácná, neboť Jupiter a Saturn se díky perspektivě jevily po celý rok velmi blízko sebe, a navíc v souhvězdí Ryb. Ryby jsou souhvězdím Židů, Saturn židovskou „hvězdou“ a Jupiter zase královskou. Matouš popisuje Betlémskou hvězdu jako „jeho hvězdu na východě“, což krásně této symbolice nahrává a také odpovídá viditelnosti planet zejména v první půlce roku 7 před naším letopočtem, kdy se konjunkce nacházela vždy v noci a později už zvečera nízko nad východním obzorem. Obě planety jsou velmi jasné, zejména Jupiter. Kdybychom tedy brali tuto událost jako Betlémskou hvězdu, měli bychom kreslit dvojici jasných bodů na obloze blízko sebe.
Uvidíme Betlémskou hvězdu i letos? A jak se na její pozorování připravit?
Ano, je to právě letos, kdy se planety Jupiter se Saturnem na obloze opět úhlově setkají nesmírně těsně, což se neodehrává tak často. Naposledy takto těsné úhlové přiblížení nastalo v roce 1623 a znovu se jej dočkají spíše další generace až v roce 2080. Největším přiblížení se odehraje 21. prosince v našich večerních hodinách. Planety Jupiter a Saturn najdeme již za soumraku, okolo 17. hodiny, v neskutečně těsné blízkosti. Obě planety bude dělit pouhých 6’ (zhruba pětina průměru měsíčního úplňku) a pohled dalekohledem umožní spatřit obě planety i s jejich měsíci jako jakýsi měsíčně-planetární shluk. Vyjma planet se totiž v zorném poli ukáží i Jupiterovy měsíce Io, Europa, Ganymedes a Callisto spolu se Saturnovým Titanem, Rheou, Thetys nebo Dione (případně dalšími podle průměru dalekohledu).
Jaké další úkazy bychom si neměli nechat do konce roku ujít?
Jednoznačně meteorický roj Geminidy, který má nejlepší pozorovací podmínky (podobné budou až v roce 2023). Mateřským tělesem roje Geminid je planetka (3200) Phaeton, pravděpodobně bývalá a dnes již vyhaslá kometa. Radiant roje (místo, odkud meteory na obloze zdánlivě vylétají) se nachází východně od dvou nejjasnějších hvězd souhvězdí Blíženců, hvězd Castor a Pollux. Na prosincové obloze vychází už za večerního soumraku a během noci stoupají vysoko nad jižní obzor, kde vrcholí po půlnoci. Nejvíce meteorů lze tedy vždy očekávat mezi půlnocí a třetí hodinou ranní. Meteory jsou pomalé a často poměrně jasné, se stoupající výškou radiantu stoupá frekvence nad 100 meteorů v hodině. Maximum nastává nejpříznivěji v noci ze 13. na 14. prosince, konktrétně v 1:50 SEČ, tedy v době nesmírně vysoké polohy Blíženců nad obzorem. Aby toho nebylo málo, Měsíc je právě v den maxima v novu. Za ideálních podmínek (jasno celou noc) lze v průběhu maxima roje zachytit i přes 1000 meteorů za noc. Pokud už bude někde ležet sněhová pokrývka, nenechte se odradit mrazem a zkuste aspoň pár chvil strávit pod nebem. „Padající hvězdy“ nad „ladovskou krajinou“ jsou vskutku pohádkovým zážitkem.
