Začal hrát za tehdy ještě SK Vodňany. Začínal v obraně a tam také zůstal. „Můj život dostal pevný řád, což jsem potřeboval. Věděl jsem, že dvakrát týdně je trénink a na trénink jsem musel.“ Jak stárnul, posouval se ve věkových kategoriích a přišla i zranění. Nejdříve problémy s kolenem. A potom s páteří. Oproti trablům profesionálů to ale byly maličkosti, které zmizely během pár týdnů rehabilitace.
„Fotbal mě moc bavil, i když jsme prohrávali. Ale když jsem dospěl do mužské kategorie, něco se zlomilo,“ říká Tomáš. Otec, který se angažuje v klubu jako funkcionář, ho začal nutit hrát dva zápasy za den, což se nedalo vydržet. Rok se držel a plnil požadavky klubu, ale potom se vzbouřil proti autoritě. „Nechci, aby to znělo hloupě, ale řekl jsem ne. Přestalo mě to bavit a naplňovat. Spoustu času jsem strávil na tréninku, a nic jsem z toho neměl. Trenéři byli slušně řečeno hloupí a na nás si léčili komplexy. Parta byla také hodně špatná, nikdo nebyl ochoten obětovat se pro tým,“ lituje Tomáš.
Po deseti letech skončil Tomáš s fotbalem. „Jsem klasickým případem toho, jak by rodiče neměli třeba i v dobrém úmyslu tlačit děti do sportu. Táta mi ho takhle úplně znechutil. Svým dětem dám na vybranou, protože vím, jaké je to nemít na výběr.“
(Příběh)