Pavel Juráš Ondřej Slačálek je jedním z čestných hostů festivalu Academia Film Olomouc. Tento anarchistický aktivista učí jako doktorand na katedře politologie Univerzity Karlovy. Je aktivním přispěvatelem mnoha periodik, jejichž široký výčet začíná MF Dnes, Britskými listy a kulturním týdeníkem A2 ani zdaleka nekončí.
Dalším z hostů je Martin Škabraha, odchovanec zdejší Filosofické fakulty. Sám se za anarchistu nepovažuje, každopádně jako intelektuál a filosof, mající blízko k ideálům tzv. „New Left“ nachází na anarchismu dle vlastních slov několikero aspektů podnětných a inspirujících.
Jiří Lach je ve funkci vpravdě čerstvým děkanem Filosofické Fakulty UP. Svou vlastní politickou orientaci byl nucen s nadsázkou ironizovat jako „napravo od Radoly Gajdy“, byvše moderátorem onálepkován jako fundamentalistický pravicový tradicionalista. Skutečností je, že jako pomyslný, nikoli nutně faktický názorový oponent svobodomyslné levice projevoval dostatek pochopení na to, aby rozptýlil možné pochyby o předpojatosti.
Martin Steiner je osobním přítelem děkana Lacha, v diskusi představoval výsostně civilní, upřímný pohled reálného člověka žijícího reálný život, aby tak působil jako dynamický kontrast k akademické sofistikovanosti ostatních diskutérů.
Moderátorem diskuse byl Jakub Dürr, prorektor Univerzity Palackého pro zahraniční vztahy. Svého úkolu se zhostil statečně, mnoho příležitostí pádlovat v debatním toku však neměl - fakt, který byl zapříčiněn veskrze přívětivým, bytostně akademickým duchem polemizujících.
Úvodní, klasicky zahřívací otázku „Co znamená být anarchistou?“ zodpověděl Martin Škabraha z perspektivy odstupu jako „zprostředkování pozic“ - ježto člověk není bytostí celistvou, je úlohou anarchie v očích neanarchisty odkrývání bolavých míst dneška i pro oči ostatních. Martin Steiner reagoval souhlasem a dodal, že alternativní subkultury a potažmo jakýkoliv zprostředkovaný, jiný pohled, umožňují mu přemýšlet o věcech, které by se jinak vyhnuly jeho patrnosti. Děkan Lach zezačátku odmítl anarchismus coby politický směr (jakožto fenomén řádu nebezpečný už z definice), jeho existenci kladně přijímá naopak v intelektuální debatě. Proti nedorozumění se následně vymezil Ondřej Slačálek, když na adresu vyřčeného (avšak i obecně mylného chápání) konstatoval, že anarchismus není chaotickým bezvládím, jako spíše pořádkem bez autority. Odpor k autoritám jak společenským, tak hlavně myšlenkovým, byl konec konců jádrem jeho předcházející přednášky v Uměleckém centru.
Jak ztrácely otázky na hrubé konkrétnosti, poskytovalo rokování příležitost protáhnout důsledky až na hranici důslednosti a tak je chápat i s nutnými celospolečenskými přesahy.
Bystré filosofické postřehy Martina Škabrahy ukotvily takzvaného manifestačního ducha do kontextu osvícenského odkazu, aby tak vysvětlily lidskou touhu budovat nový svět. Druhý z Martinů, oděn v šat sympatie, který svou rétorikou dva filosofové tak umně ušili, ač přesvědčením pravý liberál, neustále jakoby přebíhal na plošinu anarchistickým myšlenkám nakloněnou.
Jiří Lach s Ondřejem Slačálkem narazili na problém „labelování“ anarchistů, když se prvně jmenovaný pozastavil nad eklestičností těch, kteří svá trika zdobí portréty ikon anarchistickému, esenciálně anti-autoritativnímu duchu protichůdných. Slačálek kontroval tak, jak praví i název jejich tematického webu, „ani anarchisté nemilují Che Guevaru“. Fakt, že nejsou trička s Bakuninem ani s Goldmanovou údajně není dán tím, že by nebyli stejně sexy.
Diskuze se plynule a předpokladatelně vydala vstříc tématu moci a politické účasti, když děkan Lach rozumně obžaloval z prázdnosti ty, kteří si vždy jednou za čas chodí zademonstrovat. Proti tomu se Ondřej Slačálek vymezil slovy: „Jaká je aktivní politická participace dneška? Jednou za čtyři roky zajít k volbám? To je ale dost málo“. Škabrahova vsuvka, která se tentokráte dotkla i neopsychoanalytických konceptů společnosti, nakonec usvědčila moderní společnost ne z nedostatku organizace, ale naopak z přeorganizovanosti - jak můžeme věřit prostředí, když je svět tak komplexní? Jak můžeme věřit okolí, když mu nerozumíme?
Z úvah o moci pak není přirozenější cesty, než dobrat se k fenoménu násilí. Téma jeho legitimity se nakonec ukázalo velice zajímavým a překvapivě vyústivším. Heslo pařížských studentských bouří „pod dlažbou se skrývá pláž“ bylo na chvíli citlivě vysvlečeno z kontextu a jako metafora dlažební kostky následně podrobeno kritické reflexi. Ta se snažila obnažit podstatu oprávněného odporu a odpovědět tak na otázku, jestli se nakonec za dlažební kostkou, ikonou násilného vzepření, dá nalézt pláž (jako symbol lepšího světa) či pláč.
Na příkladu prostovlasých mladíků, kteří šmátrají pravicí ve vzduchu ne zrovna proto, aby zjistili, zda neprší, byli diskutující dotazování právě na adekvátnost ubírání se k násilí. Ironicky, právě anarchisté, kteří bývají s dlažebními kostkami tak často spojováni, projevovali k užití násilí největší liknavost (Ondřej Slačálek dokonce prohlásil, že je mu odporné), zatímco Jiří Lach s Martinem Steinerem pokládají konfrontaci agresivních příslušníků útočných hnutí za vrcholně legitimní aktivitu. Nakonec se zdálo, že by ony zmiňované neintelektuální živly vzala, jak to nazval děkan, „pálkou po hlavě“ i většina jinak různorodého publika. Tento fakt tedy nakonec teatrálně usvědčil zaběhlá klišé z vyčichlosti.
Celá panelová diskuse trvala asi dvě hodiny a za tuto dobu se jí podařilo vygenerovat dostatek odpovědí, a naštěstí i dostatek otázek. Byla intelektuálně stimulující nejen pro posluchače, ale troufám si tvrdit i pro samotné participanty, kteří se na zásadních věcech shodovali, aby je u ostatních těšila právě odlišnost, jejíž eventualita ne vždy v historii byla samozřejmou.
