Veronika Krejčí
Prosím vás, co to tedy je ten smysl života?
Znamená to vystudovat dobrou školu, mít velký dům či dobře placenou práci? Mít nad někým moc, mít pocit důležitosti, co nejvíce toho dokázat? Nebo najít životního partnera a mít rodinu? Malovat, fotit, tvořit? Pomáhat druhým? Je smyslem života dosažení věcí hmotných nebo je to pocitová záležitost, záležitost duše? Všichni chtějí být šťastní, přesto se často smějeme těm, kteří to vysloví nahlas. V čem ale to „být šťastný“ spočívá?
V důsledku nedávných událostí jsem si uvědomila, že když člověk ve stáří umírá, nezůstává mu nic kromě pocitu kvality prožitého života. Rozhodujícím se náhle stává to, zda si uvědomil smysl toho, proč žil a nakolik se tomu oddal. Ne ten smysl, který si myslí naše hlava nebo představy, které jsme v důsledku vlivu rodiny, společnosti, kulturního paradigmatu převzali. Ale ten, který jde z jeho nitra, ten, který ho dělá nejenom šťastným, ale dotváří celkovou mozaiku, jejíž jednotlivé kousky do sebe dokonale zapadají. Převedeno do praxe, vše v životě je dokonalá souhra a přání jsou plněna ještě dříve, než si je stihneme přát. Vtip je tedy v tom zjistit, co to pro každého jednotlivého člověka znamená. Protože ve chvíli, kdy to opravdová podstata člověka zjistit chce, objevuje se také odvaha skočit do neznáma, nebát se čelit sám sobě. Přijmout se takoví, jací jsme. Ráda tomu říkám - poslouchat, co mé ticho říká. Pak se otevírají brány, za kterými je možné vše. Pro někoho to tedy opravdu znamená získat prestižní pracovní místo, pro někoho mít manžela a děti, pro jiného vyřezávat loutky. Jednoduše je to naplňuje a dělá šťastnými. Někdo na to přijde dříve, někdo později, někteří nikdy. Záleží, čemu ve svém životě dáváme přednost. Co jsem zjistila já je, že pokud tomu nedám prostor, objevuje se u mě pocit převahy vnějšího světa. A když se v něm ztratím, je to, jako bych se pohybovala v nafouknuté bublině. Kterou sice nafukuji já, ale ten vzduch je jakýsi otrávený, nepravdivý, protože nevychází z podstaty mé duše, mého ticha.
