Gabriela Čelůstková Rejvíz - Joanidis se narodil v roce 1939 v Řecku, v malé vesničce v pohoří Gramos. Už od brzkých let žil se svými třemi sourozenci a rodiči v horách, kde se skrývali před válkou. Po pádu Hitlera se v zemi vzbouřily levicové síly proti pravicovým, vznikla občanská válka a hladové týdny a měsíce (toto bych zkusila přeformulovat nějak atraktivněji, aby to lépe vyznělo) v hornaté krajině neustávaly. „Byla tam spousta partyzánů a ti potřebovali jídlo přednostněji a my jsme hladověli,“ vzpomíná spisovatel.
Když byly roku 1949 levicové síly poražené, rozuteklo se před odsouzením za boj proti království do zahraničí až osmdesát tisíc Řeků. Československé hranice překročilo kolem čtrnácti tisíc lidí, mezi nimi i rodina Joanidisů. Prvně opustily válečné prostory hor ratolesti, o rok později za nimi vyrazili dospělí. A tak začala Sotirova odysea. Se dvěma bratry, sestrou a asi sto padesáti dalšími dětmi se ve svých necelých devíti letech vydal pěšky přes kopce a hory do Albánie. „Tehdy řecká vláda nechtěla, aby děti odcházely pryč a dokonce to došlo tak daleko, že nás během těch tří dnů, než jsme dorazili do tábora, bombardovala čtyřikrát řecká letadla. Bomby některé děti i zabily,“ vybavuje si strastiplnou cestu. V Albánii malé cestovatele rozdělili do rodin, ve kterých setrvávali dva měsíce. Poté pro ně přijela nákladní auta z americké pomoci poválečné Evropě (UNRRA) a odvezli je do Maďarska. „Tehdy ty auta jezdily tak třicet kilometrů v hodině a my potřebovali ujet tisíc pět set kilometrů. Do každého vozu nás nasedlo asi šedesát. Cestovali jsme schovaní pod plachtou. To byly tři dny útrap. Vyráželo se v srpnu, takže nás omývalo horko, prach a všude jsme cítili naftu. Několikrát jsme i zvraceli, i když mnohdy nebylo co,“ popisuje živé vzpomínky Joanidis.
V Maďarsku vyměnili nákladní auta za pohodlnější vlak a zamířili do Mikulova, do stanice pro řecké děti. Tady čekala Sotira další odysea (možná bych to zkusila tentokrát jinak. Poprvé to bylo super, ale podruhé už to nemá takový efekt), tentokrát po dětských domovech a školách v Česku. Chvíli děti žily v Lesné u Varnsdorfu, pak v Loučné nad Desnou, v Bílé Vodě na Jesenicku a poslední třídu základní školy dodělával Sotir v Chrastavě. I s vyučením nezůstal na jednom místě. Opustil zemědělskou školu v Bernolákově v dnešním Slovensku, nevydržel ani na technickém učení v Rožnově pod Radhoštěm. Nakonec studií zanechal a v sedmnácti letech přijel pracovat za otcem do lesa na Rejvíz. I u lesnictví dlouho nepobyl a už se stěhoval do Ostravy, kde se vyučil soustružníkem a frézařem. „Pak měl táta těžký úraz v lese. Přišel o tři prsty, nemohl dělat a musel nějak živit rodinu, tak jsem se vrátil, abych mu pomohl. Pracoval jsem v lese,“ vysvětluje svůj návrat na Rejvíz. Jako vyučený frézař si dokázal nabrousit dřevorubeckou pilu a s nasbíranými zkušenostmi se stal jedním z nejlepších lesníků. Přihlásil se do lesnické mistrovské školy, kterou úspěšně dokončil, vrátil se na Rejvíz a od roku 1963 až do důchodu tady byl hajným.
Svou zemi navštívil od té doby několikrát a část jeho rodiny se tam i vrátila. On sám tvrdí, že kdyby se tam měl teď vrátit, velice by to rozvažoval. „Moje rodná vesnice je v horách v 1125 m. n. m. (v citaci to vypiš určitě slovem ) a já si až pak uvědomil, proč žiji tady. Je tu zima, kvůli které odsud lidé utíkají, takže jsou si ty dvě místa přece jen něčím podobná, možná proto jsem neutekl,“ směje se Sotir Joanidis.
Zdroj fotografie: Josef Šmoldas
