Adéla Halfarová Povolení zabíjet nám dává volbu nezabít – do tohoto citátu by se dala shrnout celá, v pořadí dvacátá čtvrtá, bondovka Spectre. Celý svět se těšil, jak přesně se svými démony opět zúčtuje slavný agent 007, a nejeden člověk očekával mimořádnou podívanou. A co se týče barvitosti scén, není filmu co vytknout. Lokace, které Bond navštíví, berou dech – ozdobné Mexico City, vznešený Řím, nehostinné Rakousko, starý dobrý Londýn nebo poušť, skrývající otrávené dědictví. Ale stačí to?
Odpověď na tuto otázku nedostanete minimálně polovinu filmu. Příliš mnoho suchého anglického tlachání jen sem tam prosvětlí Bondova prostořekost a bezstarostné „vypůjčování“ vládních hraček. Nevidíte směr, nechápete souvislosti, zdá se vám, jako byste se motaly v kruzích, bez nichž byste se obešli. Svérázný Bond najednou našlapuje příliš opatrně. Je tu příliš mnoho hluchých míst. Akce nestřídá akci. Kam se podělo ono okázalé „nejdříve střílej, potom se ptej?“ A proto stále čekáte. Někde v pozadí stoupá napětí, a čím méně minut zbývá ke konci, tím je napětí syrovější a zřetelnější.
Pravá bondovka se ukáže teprve ve chvíli, kdy slavný agent 007 padne do rukou hlavního záporáka. James Bond se nachází v takřka bezvýchodné situaci, jak psychicky tak fyzicky, a zdá se, že neexistuje nic, čím by se mohl zachránit. Teprve tady je to, na co jsme celou dobu čekali. Teprve tady je zažehnuta jiskra, která zakládá požár. Hráz šedi je zbořena a James Bond ruku v ruce se svou vyvolenou prchá pryč, nechávající za celou okázalý výbuch a stovky mrtvol, samozřejmě záporáků. Poslední dění, odehrávající se v polorozpadlé bývalé centrále MI6, je dokonalé. Budova agentovi jakoby nastavuje zrcadlo – tak jako je vnitřně rozervaný on, je ona navenek. Není lepší místo, kde by si Bond mohl uvědomit, že všechny, které za poslední roky ztratil, měl na svědomí jen jeden jediný člověk - Ernst Stavro Blofeld, hlava organizace Spectre, která své nitky ukazuje v poslední části, přímo doslova. Proč je ale James nazván kukačkou, která stvořila zrůdu jménem Ernst Stavro Blofeld? Na to si bude muset každý přijít sám.
Spectre rozhodně není dokonalým počinem. To, že se o existenci organizace Spectre (celým názvem: SPecial Executive for Counter-intelligence, Terrorism, Revenge and Extortion) dozvídáme až teď je trochu křečovité a vycucané z prstu, chybí náznaky a malé důkazy v předchozích bondovkách, které by tehdy nebyly důležité, ale dnes by nám tak vše zapadlo dohromady a daleko více šokovalo. Také hlavní záporák není příliš vidět, spíše až ke konci filmu, což je docela škoda. Co se týče hlavní bond girl – postrádá ono dráždivé, ženské kouzlo, které má agenta smést jako přívalová vlna. Místo toho máme nevýraznou, snaživou holčičku. Pochválit ale musím úvodní intro a také hudbu k filmu, která si vždy počkala na tu správnou chvíli. A co dále vyzdvihnout? Nasazení, dramatičnost, psychologické boje, velkolepost, a konečné představení zločinecké organizace, se kterou se knižní Bond setkává daleko častěji. Především však k sobě film láká diváky onou nesmrtelnou otázkou: Může jeden člověk ustát tolik zlého, aby zbylo méně bolesti pro všechny ostatní? James Bond je jistě perfektním adeptem, který nám odpověď na tuto otázku může poskytnout, a to i po dvacáté čtvrté.
Režie: Sam Mendes
Scénář: John Logan, Neal Purvis, Robert Wade, Jez Butterworth
Kamera: Hoyte Van Hoytema
Hudba: Thomas Newman
Hrají: Daniel Craig, Ben Whishaw, Ralph Fiennes, Naomie Harris, Rory Kinnear, Léa Seydoux, Dave Bautista, Christoph Waltz, Monica Bellucci, Andrew Scott, Jesper Christensen, Stephanie Sigman
Délka: 150 minut
