Kristýna Kalvarová 
Jakou roli měl sport ve vašem dětství? Ovlivnil vás nějak?
Můj tatínek byl pasivní, ale velmi náruživý, televizní divák sportovních přenosů, takže mě určitě ovlivnil on. Posléze mě nutil k tomu, abych se stal jak aktivním hráčem různých sportů, tak jsem samozřejmě i pasivně sledoval zápasy s tatínkem. Moje maminka s oblibou tvrdí, že už na nočníku, když jsem tlačil, jsem imitoval Karola Poláka, jak jsem křičel gól. Takže asi to ve mně bylo už od útlého věku.
Jaké bylo vaše vysněné povolání v dětství a jak se tyto dětské sny měnily v průběhu let?
Je pravdou, že když děti v první třídě říkaly čím by chtěly být až budou velké, tak na rozdíl od jiných dětí, které říkaly, že chtějí být kosmonauty, řidiči autobusů a popeláři, tak já jsem prý už tehdy říkal, že budu sportovní moderátor. A teď, když jsme měli sraz ze základní školy po mnoha letech, mi všichni tleskali, když jsem přišel. Měl jsem červené uši a styděl jsem se. Říkal jsem, že přeci nejsem až taková hvězda a oni mi připomněli, že tleskají hlavně kvůli tomu, že já si, na rozdíl od nich, ten svůj dětský sen splnil.
Myslím, že není mnoho takových šťastlivců, kterým se nakonec opravdu dětský sen splní, ale předpokládám, že o to víc si práci nyní užíváte, je to tak?
Je to tak. I když si myslím, že vnitřně to dítě pořád jsem, tak ano, žiju si svůj sen a je to úžasné. Věřím v to, že už jako dítě bychom si každý měli vytýčit nějaký svůj cíl. O to víc si toho pak vážíte, když se to opravdu podaří. Musím říct, že jdu do práce a i přesto, že „moje dítě“ Branky, body, vteřiny dělám už 25 let, tak se na to stále těším. Že budeme s mými kolegy vytvářet bodový scénář, čím začneme, čím skončíme. Je to opravdu skvělý pocit a jak říkáte, žiju si svůj sen.
Měl jste někdy svůj profesní vzor?
Já nemůžu úplně říct, že bych měl nějaký vzor, spíš jsem se snažil od kolegů inspirovat. Vždycky jsem byl a stále jsem názoru, že by člověk měl razit svoji cestu. Není úplně dobré upnout se na nějaký vzor a kopírovat ho. Je dobré si vzít něco z člověka, který vám imponuje, udělat to takhle s více lidmi, a nakonec si vytvořit svůj vlastní styl. Můžeme se bavit o pečlivosti a preciznosti hodinových příprav Roberta Záruby, schopnosti improvizace nebo krásně položeném hlasu Petra Vichnara. Je třeba si vzít z každého něco a inspirovat se.
Už během studia jste působil v ČT, jak jste se tam dostal?
Doba na přelomu 90. let byla přelomová v tom smyslu, že z politických důvodů museli odejít komentátoři Polák, Škorpil, Suchánek, Bakalář a tak dále. Trošku vzniklo takové vakuum, že tady moc lidí nebylo. Já, Marek Svačina, Petr Svěcený jsme dostali příležitost rychle dělat zajímavé věci. A jak jsem se dostal já do televize? Studoval jsem FAMU, katedru produkce a měl jsem přítelkyni, Lenku Milionovou, její tatínek byl televizní technik, dělal zvukaře i střihače, spolupracoval s Českou televizí. Tehdy jsem ho poprosil, jestli by se nezeptal v redakci sportu, protože jsem si samozřejmě šel za svým snem, jestli by tam nepotřebovali nějakého vařiče kafé a nosiče papírů On se zeptal a já, tehdy ve svých necelých 19 letech, jsem začal docházet jako externista. Měl jsem možnost podívat se, jak se dělá reportáž, tehdy se ještě dělaly tzv. skripty, kdy vlastně někdo seděl u počítače a zapisoval time kódy jednotlivých situací v přímém přenosu, aby se pak posléze mohl najít gól nebo daná akce. Velice záhy, díky událostem, o kterých jsem mluvil na začátku, jsem se dostal i k tomu, že hned po necelém roce (v roce 1995) jsem začal moderovat krátké sportovní zprávy v Dobrém ránu, v tehdejším Studiu 6. V roce 1996, kdy se chýlily ke konci Olympijské hry v Atlantě, i možná díky tomu, že většina redakce byla v Americe, jsem dostal příležitost moderovat poprvé Branky, body, vteřiny.
Už jste zmínil, že zhruba po roce jste se dostal k moderování, jaká tedy byla náplň vaší práce ten první rok působení v ČT?
Je to postupná práce. Musíte se nejdřív podívat, jak se dělá reportáž, takže jsem se jel podívat se zkušenějšími kolegy, jak se natáčí reportáž, jak pak musíte do střižny se střihačem a tak dále. Dnes je to samozřejmě už úplně jiná práce, jelikož i redaktoři už si sami stříhají své reportáže a příspěvky. Tehdy se natáčelo na pevné kazety, dnes už je to pevný disk, virtuální svět, kde se jen přetáhne materiál z kamery a už si sami v počítači reportáž stříháte. Tehdy tady byli střihači na různých stanovištích. Takže jsem si vlastně prošel kolečko, co všechno reportér dělá. Od skriptování, přes nabírání tzv. agentur - každý den chodí do redakce sportu různými trasami obrázky, rozhovory z celého světa ze sportovních akcí. Agenturník zapisoval, co ze světa přišlo, aby ten, kdo bude v daný den tvořit Branky, body, vteřiny věděl, z čeho může čerpat. A tak je to i dnes. Byly to jednoduché práce, kde případný adept povolání začínal. Pak už jsem začal jezdit sám s kameramanem točit reportáže.
Uváděl jste sedmkrát olympijská studia. Vašim úplně prvním bylo Nagano, jaké vzpomínky na něj se vám vybaví?
Řekl bych, že je to jeden z vrcholů mé televizní kariéry, protože jsem tu příležitost dostal poprvé, když mi bylo 22 let. Dodnes si pamatuju, že jsme to moderovali s Jirkou Vrbou, který tady v redakci už není. Tehdejší obávaný kritik Jan Rejžek o nás napsal, že je neuvěřitelné, jak tihle dva študáci s červenýma ušima zvládají devatenáctihodinové směny v olympijském studiu. To mám vystřižené a dodnes uschované, protože si toho stále vážím. No a pokud jde o Nagano, tak jsme se s kolegou Vrbou svezli s úspěchem českých hokejistů a já pak měl pocit, že jsem tu olympiádu vyhrál taky. Když jsem ještě o dva roky později přišel do hospody, tak na mě křičeli Naganooo, Naganooo!. Byl jsem hrdý na to, že jsem měl možnost být u toho, když čeští hokejisté vyhráli olympijské hry a snad se nám to ještě někdy podaří.
V olympijských studiích jste působil až do olympijády Londýně v roce 2012. Určitě každé Hry byly výjimečné, ale podělíte se s námi o nějakou kuriozitu či úsměvnou vzpomínku?
Ono moderovat olympijské studio je kategorie sama pro sebe. To už pak během dlouhých hodin cítíte, jak vám prorůstají vousy make-upem. Olympiáda je směsice všech možných sportů, kolikrát to jsou i sporty o kterých skoro vůbec nic nevíte, obzvláště během letní olympiády, takže vše musíte nastudovat, připravit se na to, a to je na tom to úžasné. Může se vám zdát, že jste řekli už úplně všechno o závodě veslařů, ale najednou režisér řekne, že se start odkládá o 20 minut, takže to musíte dál a dál rozebírat. Jsou to situace, které nezapomenete, ale zároveň jsou kořením této práce.
Zážitků je spousta. Jsou momenty, kdy vám nefunguje tzv. klopák, což je mikrofon, který máte na saku, ale vy v ten moment musíte být slyšet, protože čtete komentář k příspěvku, a tak se nakloníte k expertce na běžecké lyžování, která měla relativně bujné poprsí a pak se ten záběr objeví ve vysílání a vypadá to velmi zvláštně. Vy namlouváte příspěvek a hlavu máte ponořenou v jejím poprsí.
Já jsem i usnul během jednoho okamžiku, kdy Petr Novák, v té době teprve budoucí trenér Martiny Sáblíkové, mi vyprávěl, že existuje nový typ bruslí, klapačky, díky kterým rychlobruslaři budou jezdit mnohem rychleji. Já jsem byl hodně unavený a během jeho vyprávění jsem se trošku ztratil, on to dořekl, já se v tu chvíli zase probral a říkám: „Díky, Petře, tak my půjdeme dál a když zbude chvilka času, tak bys nám potom mohl říct něco o nových klapačkách.“ Já ale samozřejmě vzpomínám nejvíc na ty okamžiky, kdy se dařilo českým sportovcům.
Často v rozhovorech napodobujete Karola Poláka či zahraniční komentátory. Učení se nových hlášek či soupisek v cizích jazycích je pro vás koníček nebo spíš jen oddech?
Spíš je to má druhá profese. Trošku se tím realizuju a baví mě to. Je to i záměr, že si sbírám přeřeky a pak se do nich snažím vnášet novinky. Jednou z těch věcí je, že se snažím napodobit různé komentátorské styly přes Itálii, Finsko, Maďarsko až po Koreu.
Nedávno jste vydal třetí knížku. Umíte si představit, že byste se začal naplno věnovat psaní?
Baví mě pestrost, že můžu dělat všechno. Ale uhodila jste hřebíček na hlavičku, mám vzadu v hlavě myšlenku, že třeba časem bych se psaní věnoval naplno. Hezký baráček u moře, kvalitní notebook a psal bych si příběhy. S mou prvotinou Dvojtáta jsem vyhrál Objev roku v soutěži Kniha roku. Tohle knižní ocenění pro mě znamená možná i víc než čtyři TýTý, které mám doma. Protože jsem vyzkoušel něco nového, ono to vyšlo a lidem se to líbí. Nakladatelství rozhodlo, že do tiskárny půjde ihned 10.000 výtisků, což mě překvapilo, ale zároveň i potěšilo. Také už dostávám ohlasy na novou knihu a jsem rád, že se lidem líbí. V dětství jsem měl ještě jeden velký sen. Psal jsem si příběhy o indiánech a kovbojích a měl jsem představu, že bych někdy mohl napsat knihu a teď jsem dopsal třetí. Jsem šťastný člověk, že se mi sny opravdu plní.
Nyní je těžko něco plánovat, ale i přesto. Máte nějaký svůj cíl, ať už profesní či jiný, který byste si chtěl plnit?
Mám hodně cestovatelských snů. Cestování je dle mě náplň života a snažím se to učit i děti. Těším se, že budeme mít šanci se ještě někam podívat a jedno kam. A co se týká pracovních výzev, tak já si nyní uvědomil, že být zdravý je to nejdůležitější. Ale jestli se bude dařit, tak by mi nevadilo mít vlastní talkshow, pořad typu Všechnopárty, kde bych si mohl zvát své hosty a humornou formou je vyzpovídat. Asi bych nechtěl opomenout, opět říkám s pokorou, mou malou spisovatelskou kariéru, kde nyní po té trilogii bych chtěl zkusit napsat něco svého, smyšleného. Původně jsem myslel, že detektivku, ale teď mi manželka říkala, že jsem teda spíš typ na román, tak zkusím napsat nějaký zamilovaný román.
