Pavla Mrázová Dnes navštěvuje taneční obor zhruba stovku žáků. Vlastně žákyň. Kluků sem totiž chodí jen minimum. „Jednou k nám nastoupil hrozně šikovný klučík. Oči mu svítily a byl nadšený. Vydržel rok a skončil. V první třídě mu spolužáci dali najevo, že chodit na balet není v pořádku. A byl šmitec,“ vysvětluje učitelka Renata Kiršnerová důvod, proč kluci na tancování moc dlouho nevydrží. Výjimkou je třináctiletý Jiří Chvatal, který je nejstarším mužským zástupcem tanečního oboru.
Každý uchazeč musel nejprve projít talentovou zkouškou. „Zkoumáme jejich fyzické dispozice. Chceme po nich základní pohybovou koordinaci, aby byly schopné vytleskat rytmické cvičení a zaimprovizovat na nějaké téma,“ vyjmenovává pedagožka nároky na přijetí.
Nejmladší žáci ještě ani nechodí do školy, ti nejstarší jsou již dospělí. Pětiletí navštěvují přípravnou taneční výchovu, kde se učí ovládat jednotlivé části svého těla. Od třetího ročníku pak studenti trénují jednotlivé taneční techniky – lidový tanec, současný tanec a klasickou taneční techniku, tedy základy baletu. „Přípravka“ stráví na tanečním sále jen 45 minut dvakrát týdně, zato žákyně druhého stupně studia až hodinu a půl, a to i třikrát týdně. Při trénincích je přítomná i korepetitorka, která hraje na klavír podle požadavků pedagožek. Hudbu Světlany Gazarjanové si pochvalují studenti i učitelky. „Je to pohodlné. Paní korepetitorka je tu už dlouho a já jí spoustu věcí nemusím říkat. Postavím se k tyči, napočítám cvičení a ona už si s tím ví rady. S reprodukovanou hudbou je problém. Projdu třeba osm písniček na cédéčku, než najdu tu se správným tempem,“ ujasňuje Kiršnerová.
„Hlavně si neudělat ostudu!“
Sál v budově obchodní akademie, kde výuka probíhá, tvoří dvě propojené školní třídy a je speciálně uzpůsobený tanci. Na podlaze je položený černý baletizol – speciální taneční povrch, který tlumí dopady při skocích a neklouže. Po obvodu dvou stran sálu jsou připevněné tyče v různé výšce, které slouží jako opora při nácviku baletních prvků náročných na rovnováhu, a zrcadla ode zdi ke zdi, aby tanečnice mohly neustále kontrolovat, zda jsou jejich pohyby dostatečně estetické a vše dělají tak, jak mají.
Své dovednosti předvádí žáci v Krušnohorském divadle dvakrát ročně, vždy v pololetí školního roku, tedy na konci ledna a června. Velká událost je to pro choreografky i samotné účinkující. Za každým vystoupením se totiž skrývají hodiny tvrdé práce. „Myslím na to, abych nespletla choreografii, snažím se pamatovat si, že se musím smát, jak nám vždycky říká paní učitelka. Chci to mít už za sebou a neudělat si ostudu, ale potom je mi líto, že už je to zase pryč,“ prozrazuje Ivana Bachorková, jedna z baletek, jak vystoupení prožívá.
„Cílem naší práce je vychovat tanečního nadšence, který se bude k tanci rád vracet jako tanečník i poučený divák,“ hlásá škola na svých oficiálních internetových stránkách. Tento záměr se „zušce“ očividně daří, jak prokazuje jedna z nejstarších žákyň Ivana Bachorková. „Baletka už ze mě nebude, ale líbí se mi to, ráda se chodím dívat na profesionály. Vidím v tom ten tanec a ne jen nějaké pohyby. Mám pro baletní dřinu pochopení a umím si představit, co obnáší,“ říká Bachorková.
V Teplicích má základní umělecká škola konkurenci v podobě Tanečního divadla Krušnohorského divadla. Tam mohou brát děti už od tří let, což ZUŠ nemůže. Zároveň využívají toho, že jsou v divadle domácí, takže mají intenzivnější zkoušení na představení, které mívají formou příběhu.
Tančí alespoň ve vzpomínkách
I přes tyto nevýhody si ale baletky ze ZUŠ dokázaly vytančit úspěchy. V minulosti odešla na konzervatoř Kateřina Peková, která ji zdárně dokončila a tančila například v Pražském komorním baletu. Další úspěšnou žačkou je Andrea Medzanská, která už od malička taneční soubor navštěvovala a od začátku letošního školního roku zde působí jako jedna z pedagožek. Tanec vyučuje také další odchovankyně ZUŠ Marie Dobiášová. I bývalá studentka Martina Deylová se věnuje tanci profesionálně. Sice tomu latinskoamerickému, ale roky strávené na sále teplické „zušky“ jí v zářné kariéře jistě pomohly. Úspěch žákyň tanečního oboru potvrzuje i Sabina Rojková, začínající talentovaná herečka, která se objevila v historickém dramatu Colette, pohádce Tři bratři nebo seriálu Ulice či Já, Mattoni.
Nicméně i žákyně, které už v tančení nepokračují, se k baletu vrací alespoň ve svých myšlenkách. To potvrzuje Dominika Rebhanová. „Pamatuju si, jak jsme na hodinách dělaly s holkama kotrmelce ve dvou. Vždycky jsme se u toho vyblbly a nasmály, protož nám to moc nešlo,“ směje se Rebhanová. „Balet mě bavil, bylo to pro mě něco nového a zajímavého a zároveň byl spojený i s moderními prvky. Navíc to přinášelo výhody při tělocviku. Samozřejmě jsem tam ráda chodila i díky dobré společnosti. Často vzpomínám a chybí mi to,“ dodává.
