Martina Svobodová Naoki čtenářům umožňuje nahlédnout do světa, jak ho vnímá on sám – do života bez možnosti vyjádřit své potřeby a pocity pomocí slov.
„Vaše mysl je pokoj s dvaceti rádii.Z každého hraje jiná stanice, všechna přes sebe chrlí hlasy a hudbu. Nemají žádné vypínače a hlasitost nemůžete omezit. A mezi všechny ty zvuky se míchají ještě impulsy zvenku – hlasy, vzory, barvy. Vaše tělo je nepohodlné jako kousavý svetr. Už si ani nejste jistí, kde jsou vaše nohy a ruce – ale vidíte před sebou svého otce. Mluví na vás a zní, jako by telefonoval z vlaku, který projíždí jeden tunel za druhým. Nejste schopni vnímat vaši mateřštinu – všechny jazyky jsou teď cizí. Čas se vytratil. A slovo „autismus“ nedává o nic větší smysl než jakákoli náhodná kombinace písmen,“ píše DavidMitchell v předmluvě. Na necelé stránce vystihuje pocity člověka trpícího autismem tak, jak je Naoki popisuje ve zbytku knihy.
„Když jsem byl malý, neměl jsem tušení, že jsem dítě se speciálními potřebami. Jak jsem na to přišel? Tak, že mi ostatní lidé říkali, že jsem jiný – a je to problém,“ začíná Naoki svůj životní příběh. Později si sám začal uvědomovat, že není schopný dělat věci jako mluvit s ostatními lidmi a chovat se jako oni. Začal přemýšlet, proč to tak je. A protože se mu, na rozdíl od většiny dětí s autismem, podařilo naučit se komunikovat prostřednictvím počítače, rozhodl se přiblížit své pocity světu.
Kniha je napsaná systémem otázek a odpovědí. Naoki se zaměřuje na základní věci, které lidé o autismu nevědí a na které se často ptají, například proč lidé s autismem mluví tak hlasitě a divně. Postupně se dostává až k vysvětlování méně zřetelných problémů. Odpovědi prokládá krátkými příběhy, ve kterých na příkladech ukazuje své vnímání světa.
„Někdy vás lituju, že nemůžete vidět svět takový, jaký ho vidíme my. Když spatříte nějakou věc, nejdříve ji zaznamenáte jako celek – detaily se objevují až později. Ale na lidi s autismem detaily vyskočí samy od sebe a teprve postupně sestavují předmět jako celek,“ vysvětluje Naoki. Rozdíly se objevují také ve způsobu vnímání času a projevování emocí. Když autistu něco potěší, zklame nebo vystraší, dá to všem okolo, a převážně sám sobě, patřičně najevo bez ohledu na okolnosti. Právě tyto, často velmi hlasité, reakce jsou důvodem, proč si většina lidí od autistů drží raději odstup.
Na samém konci knihy Naoki představuje povídku, která, jak doufá, pomůže lidem porozumět, jak těžké je žít bez možnosti otevřít se lidem, na kterých jim záleží. The Reason I Jump v češtině dosud nevyšla, je ale dostupná v angličtině v překladu Davida Mitchella (autor knih Atlas mraků nebo Hybatelé) a jeho manželky KA Yoshidy.
Texty doplnilo abstraktními ilustracemi britské duo Kai and Sunny. Kresby jsou inspirované přírodními motivy, které prostupují celou knihu a jsou Naokiho pojítkem s lidmi kolem něj. Kai and Sunny se věnují převážně ilustraci a za své umělecké tisky obdrželi několik ocenění.
Zdroj perexové fotografie: Kaiandsunny.com
