Amálie Směšná 
Výstavní projekt, který představuje dílo jedné z nejvýznamnějších malířek 20. století je realizován ve třech evropských městech, a to v Praze, Hamburku a Paříži. Výstava v Česku proběhla minulý rok ve Valdštejnské jízdárně, byla koncipovaná chronologicky a rozdělena do časových úseků, v závislosti na důležité etapy tvorby Toyen. Diváci se tak mohli seznámit s tvorbou z dvacátých let, včetně výsledků jejího pařížského pobytu v létech 1926-28, kdy se seznámila se surrealisty. Zejména se inspirovala a přátelila s A. Bretonem a D. Eluardem. Další etapa představila její díla z období plodných třicátých let v Praze, která přinesla na svou dobu poněkud avantgardní témata, jako erotiku či alchymii. V době nacistické okupace malovala spíše v utajení a nevystavovala. Po roce 1947 odešla definitivně do Paříže, takže poslední etapa reprezentuje její francouzskou produkci, včetně ilustrací. Pojetí projektu vzdává hold také jejím kolegům, ať už malířům či básníkům, se kterými spolupracovala v Česku i ve Francii.
Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová (1902-1980), byla originální, velice zajímavá dívka, která se v mládí zajímala o kulturu, politiku, a hlavně o umění. Oblékala se jako chlapec a mluvila o sobě jen v mužském rodě. Svůj pseudonym si natolik přivlastnila, že její skutečné jméno by se dalo najít jen na oficiálních dokumentech.
Díky všestranným zájmům a známosti s malířem Štýrským, se spolu s ním, stala členkou Devětsilu. Do uměleckého svazu tak přibyla jediná žena, malířka Manka. Seznámila se tam i s Jaroslavem Seifertem, který o ní později prohlásil: „Manka byla přiměřeně pěkná, poezii měla ráda, tak proč by nemohla být múzou Devětsilu.“
Vedou se spory o tom, kdo vymyslel přezdívku Toyen, ale podle všeho to měl být právě Seifert, který o tom píše ve svých vzpomínkách: „Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a Manka měla před výstavou a nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek TOYEN, když si své jméno po návratu přečetla bez rozmýšlení je přijala a nosí je dodnes.“
Toyen neměla ráda svůj ženský rod, a proto o sobě hovořila v tom mužském, pro ostatní to bylo poněkud groteskní. Své soukromí si přísně střežila, ale podle Seiferta s ní bylo občas tak dobře, jako s chlapem. „Byli jsme mladí, líbili se nám krásné, elegantní slečny a Toyen nás mermomocí ujišťovala, že má tentýž hřích.“
Brzy po válce odjela Toyen do Francie. „Zmizela v Paříži jako ve sněhové chumelenici.“ Stala se z ní Francouzska se srdcem Češky, dále malovala a vystavovala, ale do Čech už se nikdy nevrátila.
Po Praze a Hamburku je nyní výstava v Paříži. „Návštěvníci mohou objevit všechno, co Toyen vytvořila před příjezdem do Paříže, tato část její tvorby je ve Francii téměř neznámá,“ upřesnila kurátorka výstavy Annie Le Brun, která se s Toyen dobře znala.
Výstava tak symbolicky, prostřednictvím významné umělkyně, propojuje Francii s Českou republikou právě v době, kdy Francie předává předsednictví Rady Evropy České republice.
