Beáta Puškarová 
Tento festival představuje deset dní diskuzí, workshopů a kulturních akcí, jako jsou například koncerty, výstavy umění a různé ceremoniály. Ročník 2019 přivítal v Trondheimu 500 studentů z více než sta zemí celého světa, kteří přijeli bourat kulturní hranice a prodiskutovat různé názory a pohledy na migraci. Tyto diskuze probíhaly v rámci workshopů, menších tematicky rozdělených skupin studentů. V nabídce byly workshopy jako nucená migrace, národní identita, model OSN, kultura a migrace, uprchlická krize, život ve velkém městě a dvanáct dalších.
Na festival se podávají přihlášky už v srpnu předchozího roku. Pro ročník 2021 to tedy bude znamenat srpen 2020. Každé dva roky se přihlásí tisíce studentů a pravděpodobnost na získání svého místa může být dost nízká. V listopadu se pak dozvíte, zda jste byli přijati, jestli jste na čekací listině (někdo z přijatých se nemůže zúčastnit, a tak přicházíte na řadu vy) nebo jestli vaši přihlášku zamítli. Poté přichází dlouhý proces příprav včetně bookování letenek a zjišťování, jestli se na festival dostal i někdo jiný z vaší země.
Já jsem například byla jediným účastníkem za Česko a Slovensko a díky svému dvojímu občanství mohla reprezentovat obě země. Ubytování zajišťují obyvatelé Trondheimu. Norové jsou milí a ačkoliv na začátku můžete mít strach z bydlení v cizím domě, nebojte se. V průběhu festivalu jsem nepotkala nikoho, kdo by si svoji hostitelskou rodinu nezamiloval.
V rámci svého workshopu můžete potkat úžasné lidi z různých zemí světa. Takový El Salvador či Ekvádor je určitě jednodušší navštívit, když tam někoho znáte. Poznat lidi z různých kulturních prostředí vám může dát úplně nový pohled na různou problematiku dnešního světa. Mně tito lidé pomohli uvědomit si, že žiju na úžasném místě, mám příležitosti, možnost cestovat, možnost studovat neustále nové, rozvíjející se obory. Nemusím se bát, že mě někdo postřelí na rušné ulici, nemusím se bát, že můj kamarád skončí ve vězení jen proto, že je gay.
Prodiskutovali jsme neskutečné množství témat. Mezikulturní manželství? V dnešní době už nic zvláštního, ale obnáší to spoustu snahy, protože kulturní rozdíly jsou někdy opravdu velké, i když se to tak na začátku nezdá. Popkultura, naděje migrantů na nový život, diskriminace, korupce, politické systémy, ... Opouštěla jsem toto místo s pocitem, že jsem se naučila v deseti dnech více, než za čtrnáct let ve škole. Různé konverzace a diskuze s lidmi různého původu, s migranty, se studentkou ze Sýrie, s lidmi s různým náboženstvím a jinými problémy ať už v rámci workshopu nebo volného času vám můžou také otevřít oči a vytvořit úplně nový pohled na svět.
V průběhu festivalu se také uděluje Student Peace Prize. Cena pro studenta či skupinu studentů, kteří usilují o lepší život pro jiné. V rámci oslav dvaceti let od založení byla tento rok oceněna Fasiha Hassan, studentka z Jihoafrické republiky, která se svými spolužáky dlouhodobě usiluje o rovné příležitosti studia bez vysokých výloh pro všechny v Jihoafrické republice.
Festival byl letos také skvělou příležitostí diskutovat jako skupina s představiteli norské vlády, s držitelkou Nobelovy ceny za mír, s představiteli OSN. Možná je to jen náhoda a možná máme jako studenti vliv, ale dva dny po skončení festivalu ohlásilo město Trondheim, že by chtělo přijmout více uprchlíků.
Další zajímavou zkušeností bylo hovořit s mužem, který je „jen” majitelem firmy v Norsku, ale má za sebou úžasný příběh. Příběh o tom, jak jako dvanáctiletý kluk emigroval z Chile a jak mu Norsko dalo příležitost na lepší život. Příležitost žít evropský sen. Můj názor je jasný. Za dva roky se pokusím dostat na tento festival znovu ať už bude téma jakékoliv.
