Pavel Nádvorník 
Když kalifornská kapela v roce 2019 oznámila, že se vrací legendární John Fruscinate, srdce většiny jejich příznivců poskočila. Když následně ohlásili chystané vydání nového alba, očekáváním byl naplněný asi každý, kdo kapelu sleduje. Bez dvou měsíců šestileté čekání, které nás dělilo od posledního The Getaway, ale stálo za to a znovu nalezená čtveřice přinesla desku, na které nikdy nevíte, co vás čeká v příštím taktu.
Ach ty singly
V diskuzích na facebooku skupiny se vedly o budoucnosti nového alba vášnivé diskuze. Výběr singlů, které vyšly v předvoji nového alba, je totiž minimálně diskutabilní. První přišlo náladové, konzervativní, ale energií nabité Black Summer. Konvenční nahrávka rozdělila diskutující na dvě skupiny. Zastánci konzervativního rocku, kteří uctívají hymny ze Stadium Arcadium jako Snow a Dani California, jásali. Příznivci zběsilejší historie kapely naopak lkali nad nedostatkem funku a konformností a spílali posledním dvěma deskám, kterým tvář vtiskl skvělý kytarista Josh Klinghoffer.
Jako druhé přišlo Poster Child. To ale neuspokojilo snad nikoho. Mohlo by se sice zdát, že budou spokojeni ti, kteří chtěli funk, ale nikoliv. Celá skladba je poněkud monotónní, chybí jí energie a moment překvapení. Od začátku do konce se zkrátka jedná nevýraznou nudu. Někde mezi již zmíněnými se pak umístila třetí Not The One. Rozpačité očekávání sice už nezvrátila, ale pro Fruscinateho nezvyklý kytarový zvuk ve spojení s klávesami a rozvláčnou melodií obstál.
Příjemné překvapení
Po prvním poslechu si pravděpodobně většina z nás oddechla a řekla si: "Dobrý, propadák to nebude." Zbytek alba výrazně předčil dva nevýrazné singly. Hned jako druhá v pořadí udeří tvrdou baskytarou Here Ever After. Skvělý basový groove následují až pochodově přesné, ale geniální bicí. Ani na chvilku si neoddechneme a přichází funková Aquatic Mouth Dance s klasicou Flea bass a žestěmi v pozadí. Ta snad už nadobro uklidňuje ty, kteří snad měli strach, že bude nuda. V kytarové The Great Apes se vyřádí Fruscinate a přes dvě nevýrazné skladby se dostáváme k These Are The Ways, která je kompozičně naprosto nepředvídatelná a překvapuje každým tónem. Překvapivá je i jedenáctá Bastards Of Light. Za jejíž elektronický zvuk by se nemuseli stydět ani Kraftwerk.
To ještě není konec?
Jsme u čísla jedenáct a narážíme na největší neduh desky, délku. Hodina a třináct minut, rozdělené do 17 skladeb, je až úmorně moc na poslech v kuse. Ano, leckdo namítne, že Stadium Arcadium je dlouhé ještě jednou tolik a bude mít pravdu. Problémem je, že u Arcadia se nuda nedostaví.
Na Unlimited Love je vidět množství nápadů, které vytryskly po návratu Fruscinateho do čtveřice. Svědčí o tom i výpověď producenta Ricka Rubina. „Byl jsem pozván na první zkoušku poté, co se John znovu připojil ke kapele, a to mě rozplakalo. Bylo tak vzrušující vidět tu skupinu lidí znovu pohromadě, protože tak dlouho spolu tvořili tak skvělou hudbu a opravdu mě to emocionálně zasáhlo."
Albu by sice prospěla prořízka slabších kusů, ale to může udělat každý sám a zůstane mu velmi dobrý výsledek. Chad Smith dynamicky bubnuje, Flea obhajuje titul krále baskytary a Anthony Kiedis ukazuje, že ve zpěvu opět trochu dospěl. Celému pak kraluje Fruscinate, který předvádí svůj známý styl a zároveň ukazuje, že něco si odnesl i od svého neméně talentovaného zástupce.
