Valérie Anna Volosová 
Byly tři hodiny ráno. Pátek třináctého, roku 1964. Mladá žena, Catherine Genovese, která se vracela z práce z noční služby, byla několikrát napadena mužem, a to jen několik málo metrů od svého domova v newyorské čtvrti Queens. Lidé ze svých bytů slyšeli venku křik a volání o pomoc, okna se rozsvítila. Ale nikdo nepřišel. Když se konečně obyvatelé čtvrti odhodlali zavolat policii a než policie na místo dorazila, byla Catherine mrtvá. Celkem 38 lidí bylo svědkem napadení, ani jeden se však neodhodlal sejít dolů a ženě přímo pomoci.
Rádi bychom si mysleli, že člověk je druhému v krizových situacích skutečně nápomocen. John Darley a Bibb Latané, američtí psychologové, podnikli sérii experimentů provedených se studenty, po nichž přišli s fenoménem efektu přihlížejícího a pojmem tzv. difúze osobnosti.
Efekt přihlížejícího je psychologický jev, kdy lidé neposkytnou nutně svou pomoc, když je u situace přítomno více lidí. A s tím souvisí i difúze odpovědnosti, kdy se odpovědnost dělí na každého přítomného člověka a tím pádem, klesá i pravděpodobnost, že někdo z přítomných převezme odpovědnost na sebe a začne jednat.
Oba psychologové tyto fenomény zkoumali v uměle navozené kritické situaci například tehdy, když studenti vyplňovali nějaké dotazníky a do místnosti začal pronikat kouř. Jakmile byl student v místnosti sám, přivolal pomoc, pokud však bylo v místnosti více lidí, kteří s tím nic nedělali a zůstávali v klidu, student také nijak nezareagoval. Zůstal v klidu sedět v místnosti zaplněné kouřem. Při dalším experimentu skupina lidí uslyšela člověka prožívajícího epileptický záchvat. Pomoc přivolalo 85 % dvoučlenných, ale pouze 31 % šestičlenných skupin!
Pokud si v krizových situacích nevíte rady s tím, zdali je třeba zasáhnout, a pokud nechcete podlehnout fenoménu efektu přihlížejícího, zkuste postupovat podle kroků doporučených již zmíněnými americkými psychology:
1. Musíte si všimnout, že se něco děje.
2. Událost musíte interpretovat jako situaci, kde je vaše pomoc zapotřebí.
3. Převezměte osobní odpovědnost.
4. Musíte se rozhodnout, co musíte udělat.
5. Pak už jen musíte jednat.
Jednejte, co nejdřív. Bylo zjištěno, že pokud se ocitnete v nějaké krizové situaci, nejlepší je začít zpravidla jednat do180 vteřin, protože potom pravděpodobnost, že budete nějakým způsobem zasahovat do situace, výrazně klesá.
Když se ocitnete v nějaké krizové situaci, vzpomeňte si na efekt přihlížejícího, difúzi odpovědnosti a také na 180 vteřin. Zdá se, že paradoxně, čím víc je přítomno lidí, tím je menší šance, že někdo začne jednat, protože, proč by nemohl začít jednat ten vedle mě? A ten vedle něho? Pojďme zkusit jednat. Pojďme si navájem pomoci, než bude pozdě.
