Šimon Franc 
Vstávej, začala válka
Charkov, druhé největší město Ukrajiny, leží necelých pětatřicet kilometrů od ruských hranic. Jeden z prvních cílů ruské armády vzdoruje agresi už přes šest týdnů. „ Dne 24. února mě matka probudila asi ve čtyři hodiny ráno slovy „Vstávej, válka začala“. Na tohle ráno nikdo z Ukrajinců nezapomene. První den byl docela klidný, sledovala jsem zprávy a byla jsem ráda, když psali, že naše armáda odvádí skvělou práci. Druhý den už byly jasně slyšet výstřely a výbuchy. Nejhorší bylo, když nad námi v jeden den přeletěla tři letadla, z toho dvě shodila bomby v našem okolí. Bylo to velmi hlasité a děsivé. Několik dní jsme nocovali ve sklepě v našem domě. Bála jsem se jakéhokoliv hluku, i když to nemělo nic společného s vojenskými operacemi,“ popisuje Maria první dny války.
Po několika dnech se rodina přesunula do jiné části města, kde bydlí Mariin přítel se svojí rodinou. „Tam jsem se trochu uklidnila, můj přítel a jeho bratr se stali dobrovolníky a rozváželi humanitární pomoc. S mamkou jsme zase začaly chodit do kostela zpívat, abychom si vydělaly alespoň nějaké peníze. Zdálo se, že se život začal vracet aspoň trochu do normálu, obchody a lékárny byly otevřené a my jsme se mohli vrátit k rodičům domů.“
Situace se ale v různých částech města znatelně liší. Univerzitu, kde Mariin přítel studoval, zničily ruské rakety. V Saltovce, největším sídlišti města, útočila ruská armáda na civilní cíle. Rusové stříleli do vícepatrových budov, kde bydleli obyčejní lidé. „Hodně utrpělo i centrum města, na které jsme tak hrdí. Teď si už většina lidí začala zvykat na zvuky výstřelů nebo výbuchů, které se ozývají mnohokrát denně,“ říká Maria.
O „ruský mír“ tady nikdo z nás nestojí
Příběhy ukrajinského vzdoru jsou známé po celém světě. Zásluhu na tom má jak armáda, tak i civilisté, kteří se okupantům brání mnohdy i holýma rukama. Na samém začátku invaze mluvil ruský prezident (jehož jméno Maria odmítá psát s velkými písmeny) o nastolení míru na Ukrajině a její demilitarizaci a denacifikaci. „Říkají, že jsme nacisté. Ale je to obráceně. Oni naše lidi zabíjejí, mučí, znásilňují, a my se tomu musíme bránit. Ruští vojáci si naše utrpení užívají. Já jsem ale na svou zemi a své lidi hrdá. Už na začátku války jsem říkala, že nechci mít nic společného s Rusy, kteří tuto válku podporují. Nedokázala bych s nimi komunikovat, před očima už navždy vždy budu mít fotografie zabitých civilistů, dětí a znásilněných žen.“
Díra mezi ruským a ukrajinským národem se navíc s každým dnem války prohlubuje čím dál víc. Ruské ženy žádají své muže bojující na Ukrajině, aby jim dovezli ukořistěné oblečení nebo šperky. Dokazují to zachycené rozhovory. „Zabili jste naše děti, znásilňovali a zabili naše ženy, abyste získali nějaké hloupé náušnice? Je velmi smutné, že to Rusové nechápou. Jsou tak vymytí propagandou, že věří, že nás přišli zachránit před námi samotnými. Jedna věc je mi teď ale jasná. Nejsme bratrské národy, jak oni rádi říkají. Žijí v zemi, jejíž prezident zaútočil na sousední zemi a zabíjel civilisty a děti. Ten jejich „ruský mír“ tady nikdo nechce.“
Jsme unavení, ale pořád si držíme morálku
„Na začátku války byli lidé v šoku, ale byli jsme i optimističtí, když jsme viděli, jak neschopná ve skutečnosti ruská armáda je. Naše armáda a politici v čele s prezidentem Zelenským nám dodávají naději přes videa na sociálních sítích, chodí mezi lidi, navštěvují zraněné v nemocnicích. To je obrovský rozdíl oproti Rusku. Tam je prezident zavřený v bunkru a na třicet metrů se k nikomu nepřiblíží,“ říká Maria o náladě nejen v Charkově.
Za poslední měsíc a půl se kromě nálady změnil i pohled na život. „Stále pokračujeme ve vtipkování, snažíme se odpoutat pozornost od všeho, co se kolem nás děje a jít dál, ale už se cítíme unavení. Hodnoty se úplně změnily. Kdo by to byl řekl, že drahé oblečení, cestování, práce, kariéra, sláva a uznání, nebo peníze, nejsou nic ve srovnání s klidným ránem a možností ještě jednou obejmout své blízké. Ukrajinským muzikantům, kteří by chtěli bojovat, často říkají, aby raději hráli lidem na ulicích, povzbuzovali je a posilovali bojového ducha.“
Morálku Ukrajinců podle Marie drží i reakce evropských zemí. „Ukrajinci jsou vděční lidem v Evropě, kteří chodili na shromáždění proti válce a žádali její zastavení. Pokud si někdo myslí, že je to zbytečné, je na omylu. Pomáháte nám uvědomit si, že nejsme sami, že stále někde existují lidé, kterým na nás záleží a chtějí, aby to skončilo. Tato podpora je opravdu nedocenitelná.“
Reakce ruského národa jí ovšem takovou radost nedělá. Drtivá většina Rusů invazi podporuje a na protesty proti ní jich chodí jen zlomek. „Je jich 144 milionů. Většina se ale bojí, že je zmlátí policie. Raději vydrží sankce západních zemí, kvůli kterým si teď nekoupí značkové oblečení, nemohou cestovat, přicházejí o práci a nemohou ani komunikovat na sociálních sítích, které jsou zablokované. Rusko pomalu klesá ke dnu a to vše kvůli tomu jejich císaři. Místo toho, co by se ho snažili sesadit, brečeli na Instagramu kvůli sankcím na drahé oblečení.“
Z Ukrajiny neodjedu za žádnou cenu
Po více než šesti týdnech se rodina musela opět přesunout. „Z Charkova jsem teď bohužel musela odjet kvůli velkému riziku, že ho Rusové srovnají se zemí.“ Z Ukrajiny však odjet nechce. „V této zemi mě drží příliš mnoho věcí. Kvůli válečnému stavu nemůžou ze země odjet můj otec, bratr, ani přítel. A i kdyby se mnou přes hranice mohl, nikdy by zemi neopustil. Říká, že kdyby utekl, nikdy by si to neodpustil. Klidně by šel i do války, ale pořád se mi ho daří brzdit. A kdybych odjela já a jemu se něco stalo, nevím, jak bych dokázala dál žít. Tak ať se to stane spíše nám oběma než jen jednomu,“ vysvětluje Maria, proč z rodné země nechce odjet. Ani za zvuků raket však neztrácí životní optimismus. „Miluji Charkov, jeho lidi, a uvědomila jsem si, že tady chci opravdu žít a studovat. Na Akademii kultury jsem studovala populární zpěv, píšu básně, našla jsem, jak se říká, lásku svého života a byla jsem šťastná. Dokonce i teď se cítím jako nejšťastnější člověk, když můžu ráno klidně pít kávu bez zvuků výbuchů nebo výstřelů a můžu obejmout své blízké. Život jde dál. Sláva Ukrajině!“
