Anna Řezníčková Přijala jsem myšlenku za vlastní a dumala, jestli zmíněný model chování neodpovídá v naší zemi i jiným situacím. Chtě nechtě jsem se nakonec pozastavila především u voleb, politiky, snaze něco zlepšovat a napadlo mě, zda i v tomto případě raději nevsázíme na nejlevnější a nejpohodlnější variantu. Můj táta se narodil na konci šedesátých let. Půl roku před tím velkým milníkem tanků, Varšavské smlouvy, obrovské emigrace a tak dále. Při sametové revoluci byl mladá mánička s kalhoty prošitými nášivkami Black Sabbath či Deep Purple a myslím, že cítil stejné nadšení z nadcházejících změn jako tolik našich rodičů a prarodičů.
Při předposledních volbách do Poslanecké sněmovny už tak odvázaný nebyl. Ležel na posteli, před sebou rozložený nekonečný počet hlasovacích lístků často velmi absurdních stran a málem si nějakým dětským pořekadlem rozpočítával, který vybrat. Když konečně zvolil, zakřičel na mě do kuchyně. „Aničko, kolik je hodin?“ „Půl třetí tati,“ odpověděla jsem a z jeho ložnice přišla rezignovaná odpověď. „Tak to už jsem ty volby stejně nestihl…“
Podobná situace se ale netýká jen současných padesátníků. Válčíme s vyhořením a nezájmem na všech frontách. Při zjišťování postojů ke studentským volbám jsem se od některých letošních maturantů mimo jiné dozvěděla, že je nikterak nevzrušuje ani školní akce někde u jídelny, ani ty opravdové volby, které měly být jejich slavnostní premiérou. „V pátek jsem je nějak nestihl a v sobotu jsem musel na brigádu. A vůbec, stejně jsem nevěděl koho,“ prohlásil na účet této události jeden z olomouckých středoškoláků.
Jeho spolužák Jirka zase nad půllitrem piva zastával tezi, že náš současný prezident vlastně není nijak špatný. Tak proč ho nevolit znovu. I když osobně nebyl prezident Zeman mou preferencí, neměla bych proti jeho názoru zásadní výtky, pokud by existovaly důvody, kvůli kterým by ho chtěl volit znovu. Nad jeho dalším půllitrem jsem ale zjistila, že žádné nejsou. „Tobě nevadí jeho vystupování, třeba to, že oficiálně v médiích prohlašuje, že Krym je už prostě ruský?“ ptala jsem se tenkrát. „Mně je vlastně jedno, kdo dělá koho, jakého prezidenta a podobně. Dokud to nijak neovlivňuje život mně osobně, je mi to fuk. Dokud si můžu dát v klidu pivo v hospodě…“ vysvětlil mi tenkrát Jirka a zabořil nos do pěny. Došlo mi v tu chvíli, že lidé zapomínají, jak to celé funguje. Že když schválíme anexi Krymu, je to precedens pro schválení anexe Karlových Varů. A že ty velké věci a rozhodnutí, jež se nás zdánlivě netýkají, nás můžou ovlivňovat už příští rok.
Tak jen aby to u nás s politikou a s naším státem nedopadlo jako s Netflixem. Možná, že kdybychom si trochu připlatili. Kdybychom se trochu víc zajímali a zatlačili na věci, které chceme. Kdybychom věnovali trochu víc práce a úsilí do toho, co je pro nás důležité. A kdyby všechny školy v republice pořádaly studentské volby, pracovaly s mediální výchovou nebo aspoň učily studenty přemýšlet, mohly bychom mít jednou mnohem širší nabídku, než teď, kdy jsme zvyklí obejít vše tou nejjednodušší cestou.
