Vilém Válek Svět zla
Žijeme ve světě násilí. Je všude kolem nás a my jsme jím přesyceni. Udělat tedy šokující reportáž je pro dnešního novináře nelehký úkol. Lidé se chovají poněkud rezervovaně a řeší spíše vlastní problémy a starosti. Jsou zahlceni násilím, které vidí v televizi a tak se rozdíl mezi realitou a fikcí stírá. Spoustě lidí je vpodstatě jedno, jestli si večer zapnou v televizi zpravodajství, nebo dobrodružný film. Hranice je pro ně nepatrná.
Velké množství diváků je dnes k válečné žurnalistice lhostejné. S rostoucí vzdáleností od místa tragédie klesá zděšení i chuť situaci zabránit a přitom snaha, aby se člověk nad problémem zamýšlel, či dokonce se do něj angažoval, je základním cílem každého novináře.
A tak se válečné reportáže dělají v co nejsyrovější podobě. Rozhovory s čerstvě raněnými, záběry na bombardované oblasti, umírající oběti a opuštěné děti jsou již dnes jejich nedílnou součástí. Hlavním úkolem je pochopitelně upoutat divákovu pozornost.
Sběrači mrtvol
Přesně tak se někdy válečným reportérům přezdívá. Kým ale ve skutečnosti jsou? Válečný žurnalista je člověk, který se stal přímým účastníkem nějaké války, aby o ní mohl informovat. Vybírá ty nejdrastičtější, nejostřejsí, nejsmutnější a nejpůsobivější události a záběry, které posléze posílá okolnímu světu. Co ho k tomu vede?
Díky této otázce můžeme válečné novináře rozdělit do tří kategorií, které se zároveň mohou různě kombinovat a prolínat. Cílem první skupiny je vyburcovat nás k nějakému jednání, které by zastavilo válečný konflikt, či aspoň jej umírnilo. Tito řekněme šlechetní novináři se tedy drží původní a zcela stěžejní myšlenky, na které je celá válečná žurnalistika postavená. Je tu ovšem i kategorie druhá, do které patří novináři, kteří svět informují o válkách jen proto, že to mají v popisu práce a jsou za to dobře placení. Jejich cílem je především upevnění jejich pracovního postavení a peníze,které získají. Nakonec je tu kategorie poslední - kategorie hrdinů. Tito reportéři si chtějí prožít svě osobní dobrodružství a doufají, že se stanou hrdiny.
Ať už se ale daný novinář zařadí do kterékoliv z těchto tří kategoríí, jedno mu odepřít nelze. Riskuje své zdraví a mnohdy i život. Dává tak všanc to nejcenější, co má. Ročně na světě umře při válečných konfliktech něco přes 60 novinářů, nejvíce jich zatím zahynulo v Iráku.
Novinářovo dilema
Často, když vidíme záběry na opuštěné, krví zbrocené dítě, které pláče uprostřed šíleného davu prchajícím před bombarodváním, či střelbě, napadne nás, jestli by nebylo lepší, kdyby novinář odhodil kameru a běžel dítěti na pomoc. Na tomto jednoduchém příkladu stojí celé novinářovo dilema. Tedy - točit, nebo pomáhat? Nedegradují se tito reportéři pouze na lovce srmti v přímém přenosu? To je otázka všech válečných žurnalistů, kteří se ještě neobalili slupkou ignorace a nestali se pouze strojem sbírajícím hrůzné záběry. Zodpovědět toto dilema se nám ale asi nikdy nepodaří a není to ani cílem této práce.
Významní váleční novináři
Mezi nejvýznamější novináře z oblasti válečné žurnalistiky jsem zařadil dva světově proslulé novináře. Prvním z nich je Patrick Chauvel. S prací válečného reportéra začal v 18ti letech a působil v Kambodži, Iránu, Palestině i Severním Irsku. V průběhu života byl unesen, stál před popravčí četou a ve válce ve Viatnamu utpěl těžké zranění, když byl zasažen minometem. Za své fotky z Čečenska, které jsou známé i v České republice ,obdržel prestižní cenu World Press Photo. Od roku 1996 natáčí dokumenty z válečných oblastí.
Druhým novinářem je žijící legenda, Novozélanďan Peter Arnett, který za svou činnost ve Vietnamu získal v roce 1966 Pulitzerovu cenu.
V závěru bych rád připomenul, že válečná žurnalistika je také součástí novodobých dějin a že to nejsou pouze události samotné, kdo dějiny tvoří, ale jsou to také novináři. Pouze a jen díky nim máme dodnes záběry ze světových válek, svědectví o koncentračních táborech,genocidách, či šíření terorismu po celém světě. Tyto materiály s každým rokem získávají větší a větší cenu. Ale domnívám se, že samotná svědectví jsou až druhém místě.
Tím prvotním cílem je otevřít srdce lidí. Je to těžké, ale někdy se to podaří a neštěstí druhých se stává neštěstím příjemce. Lidé pak vyjdou do ulic a dají najevo svůj nesouhlas, vlády začnou vyjednávat, konflikty se zmírní a ve výsledku zemře mnohem méně lidí. Pokud se tohle podaří, může si být novinář jist, že svou práci dělá skutečně dobře. Protože jak řekla válečná reportérka Petra Procházková ,, Smrt a neštěstí, které nedokážeme předat je neštěstím zbytečným´´ .
