Tereza Klofáčová 
Jaký je tvůj vztah k poezii?
K poezii mám krásný vztah. Ráda ji čtu a ještě radši píšu. Je to cesta, kterou se mi dobře vyjadřují myšlenky a pocity.
Kdy jsi s psaním poezie začala? A co tě k tomu tenkrát přimělo?
Poezie se mi líbila vždycky, do její tvorby jsem se pustila před více než šesti lety. Když mi bylo patnáct let, začaly se v mém životě dít ne úplně hezké věci. Potřebovala jsem je nějak ventilovat a právě při psaní básní jsem to dokázala nejlíp. Zpočátku jsem vše psala jenom pro sebe, do šuplíku. Vůbec jsem tehdy nepřemýšlela nad tím, že bych své výtvory mohla někdy zveřejňovat.
Co tedy vyvolalo zlom a způsobilo, že jsi svou tvorbu začala sdílet se světem?
To byl delší příběh. Na základní škole jsem se jednou účastnila češtinářské olympiády, v rámci níž se psala i nějaká úvaha. Moje zamyšlení si tenkrát přečetl jeden kamarád a líbilo se mu. Sám už tou dobou psal a ve psaní začal podporovat také mě. Doporučoval mi různé knihy a sbírky, četl si moje texty. Díky němu jsem začala psát všechno, co mě napadlo. Postupem času jsem ve tvorbě poezie našla nejenom koníčka, ale také osobní terapii. Veřejně jsem své básně začala prezentovat v roce 2019. Chtěla jsem na svou tvorbu získat zpětnou vazbu, a tak jsem si založila účet v aplikaci Poetizer a tam začala publikovat.
Jak se zrodil tvůj pseudonym Ozvěna?
Když jsem si před lety zakládala účet ve zmiňované aplikaci Poetizer, nechtěla jsem uveřejňovat svoje jméno. Ne, že bych se za svou tvorbu styděla, ale chtěla jsem a stále chci, aby lidé vnímali samotné texty, a ne to, kdo je napsal. Navíc si myslím, že drobné tajemno neuškodí, naopak může spíš přidat na lákavosti celého produktu. Potřebovala jsem tedy přezdívku. Chtěla jsem, aby to bylo nějaké pěkné české slovo. Dlouho jsem nad ním přemýšlela a slovo ozvěna se mi zalíbilo ze všech možných i nemožných nápadů nejvíc. Cítila jsem v něm příhodné propojení se svojí tvorbou, která je ve své podstatě odrazem mého vnitřního světa.
Pamatuješ si na svoji první báseň a potažmo i příběh, jak vznikla?
Asi to není moje úplně první báseň, ale je to jedna z těch, co ve mně v mých začátcích zanechaly velmi výrazný zážitek. Pamatuju si ji dodnes nazpaměť. Jmenuje se Bezejmenná, dlouho jsem totiž nevěděla, jak ji pojmenovat, proto jsem jí začala říkat právě tak. Přesně vystihuje mé někdejší pocity a rozpoložení, to, proč jsem tenkrát začala psát. Je hodně inspirovaná přírodou a nakreslila jsem k ní i ilustraci. Tuto báseň doposud řadím ke svým povedenějším.
Jak vypadá proces vzniku takové básně?
Neumím psát na povel. Normálně tedy chodím po světě a čekám, až mě něco napadne. Inspirace je všude kolem hodně, různé situace a pocity jimi vyvolané, lidé či třeba každodenního dění. Sama báseň se ale začíná rodit až ve chvíli, kdy mě napadnou nějaké rýmy. Když k tomu dojde, potřebuju si je ihned zapsat, na papír, do mobilu, kamkoliv. Pakliže zrovna nestíhám, nahrávám si je do hlasové zprávy. Málokdy se stane, že napíšu celou báseň najednou. Rýmy většinou přichází postupně, vždycky si je tedy zaznamenám a pak čekám na další. Mezitím se k básni často vracím, dumám nad ní, přepisuju ji. Teprve až nabydu pocitu, že je báseň hotová, vymýšlím pro ni vhodný název, někdy ji doplním také vlastní ilustrací. Příběh každé básně může být ale jiný. Některé texty mám kupříkladu rozepsané dva roky a nejsem schopná je dokončit, protože se mi na nich pořád něco nelíbí.
Zastavím se u těch ilustrací. Vyjadřuješ své myšlenky ráda také výtvarnou cestou?
Ano. Jako menší jsem byla spíš výtvarný typ. Kreslení a malování mě vždycky bavilo, v určité fázi mi to ale už nestačilo. Své myšlenky a pocity jsem si asi potřebovala pojmenovat, právě proto jsem začala psát. Pořád jsem ale ráda, když ke svým básním můžu přidat nějakou ilustraci anebo třeba fotografii. Jednak to doplní vizuální stránku a jednak je to další přidaná hodnota k samotnému textu. Mimo jiné je to i důvod, proč při uveřejňování často volím své vlastní psací písmo. Vnímám to jako něco osobnějšího, hlubšího.
Už jsi zmínila, že inspirace je všude kolem hodně. Kde ji objevuješ nejčastěji?
Inspirace je opravdu snad ve všem. Velká část básní je odrazem dění z mého života, vpisuju do nich své pocity. Psaní používám jako terapii, když mě něco trápí a potřebuju to ze sebe dostat, tak se z toho prostě vypíšu. Většinou je to nějaká situace, která je pro mě těžká, nepochopená, anebo jednoduše jen cítím, že by bylo dobré ji zdůraznit. Píšu, když je mi některých věcí okolo líto anebo když cítím, jak se ve dnešním světě mění hodnoty a úplně se vytrácí některé pro mě velmi důležité. Inspiraci mnohdy nacházím i v každodenních věcech. Většina textů je vážná, avšak některé básně jsou také humorné. Ty jsou inspirované zejména mým vysokoškolským životem a nástrahami, jež mi vkládá do cesty. A pak mám samozřejmě také básně, které jsou inspirované lidmi, zrcadlí tedy je samotné a můj vztah k nim.
Je pro tebe někdo vyloženě múzou?
Vyloženě múzu nemám, ale ve své podstatě téměř všechny básně za sebou mají konkrétního člověka. Často je to například přítel, kamarádi nebo známí z komunity básníků.
Před dvěma lety jsi publikovala svou první, zatím jedinou sbírku. Pověz mi něco o ní.
Moje první sbírka se jmenuje Ozvěna. Vydala jsem si ji ke svým dvacátým narozeninám, a to na vlastní náklady. Byla zrovna doba kovidová, která se na mě, stejně tak jako asi na všech, podepisovala. Navíc se tenkrát mílovými kroky blížila moje maturita a zřejmě v souvislosti s ní jsem cítila potřebu sumarizovat svůj život. Probudil se ve mně pocit, že jsem ještě nic nedokázala, a tak jsem se rozhodla pro vydání sbírky. Vybrala jsem své oblíbené texty a texty, o nichž vím, že se líbily mým blízkým. Snažila jsem se o vytvoření průřezu svého pětiletého psaní a zároveň jsem čtenáře chtěla popíchnout k vlastnímu psaní, na zadní stranu obálky jsem tedy umístila výzvu a v knize nechala spoustu volného místa. Nemám ráda, když je četba pouze statická, naopak jsem šťastná, když moje tvorba může plodit další inspiraci. Už při přípravě sbírky jsem si psala seznam lidí, kterým bych své dílko chtěla věnovat. Nakonec jsem nechala udělat 120 výtisků. V současné době mám posledních pár kousků, které postupně rozdávám anebo nechávám svému osudu, a to tak, že je uložím do náhodné knihobudky a věřím, že si je tam někdo najde.
Jaký to byl pocit v rukou poprvé držet svoji sbírku?
Byl to super pocit. Konečně jsem měla něco v ruce, výsledek mé práce byl hmatatelný. Ze začátku mě jímala hrozná euforie, pak mě trošku mrzelo, že jsem některé věci neudělala jinak, ale podívám-li se na to nyní, s větším odstupem času, jsem spokojená a nic bych neměnila.
Plánuješ do budoucna, ať už blízkého či klidně vzdálenějšího, publikaci další sbírky?
Ano. Aktuálně zvažuju vydání další sbírky, tentokrát už ale oficiální cestou. Konkrétní termíny si však nedávám, chtěla bych si knížku hezky vymazlit a celý proces si v rámci možností užít.
Existuje nějaký sen, který by sis coby tvůrkyně poezie chtěla v životě splnit?
Následujícím milníkem je pro mě už zmiňovaná oficiální sbírka. Žádné další sny nemám. Možná to zní zvláštně, ale v tuto chvíli nechci být se svou poezií slavná. Myslím si totiž, že ve chvíli, kdy člověk začne být jakkoli známý, automaticky se na něj spustí tlak. V případě psaní je to tlak zejména na to, aby plodil další a další texty. A pak už se snadno stane, že kvantita přebije kvalitu. Každý, kdo tvoří, dobře ví, že tvoří-li na sílu, nemůže vytvořit nic tak geniálního. Já tvořím, a i nadále bych chtěla tvořit hlavně pro radost.
Máš nějaký vzor? A kdo jsou tví oblíbení básníci, z doby minulé i současné?
Vzor nemám, zato oblíbených tvůrců spoustu. Při otázce na oblíbené básníky se mi vždycky vybaví tři jména. Tím prvním je Václav Hrabě a druhým Jiří Wolker. Posledním z trojice mých srdcových básníků je Jan Skácel, hrdý Brňák jako já. Ráda čtu také tvorbu svých vrstevníků, mezi nimiž je rovněž spousta šikovných autorů. Z nich bych ráda zmínila klučinu vystupujícího pod pseudonymem Hynek Matoušek, jenž používá velmi výjimečný, květnatý jazyk. Nedávno jsem pak objevila a velmi si oblíbila tvůrce, který si říká Prapůvodní chaos a který svým velmi osobitým stylem píše moc hezké texty plné naděje.
A co tvoje oblíbené dílo, existuje pro tebe nějaká báseň básní?
Ano, existuje. Nejradši ze všech básní mám tu s názvem Pokora, kterou napsal Jiří Wolker. Oblíbené kousky mám i ve své vlastní tvorbě, kromě už zmiňované Bezejmenné mezi ně patří básně s názvy Jen jednu sklenku a Čtenářský klub.
Studuješ na pedagogické fakultě, obor český jazyk se zaměřením na vzdělávání. Závěrem bych se tě proto chtěla zeptat, jak vnímáš metody, kterými je dnes na školách vyučovaná poezie. Myslíš si, že je jí věnováno dostatek času a prostoru?
Já jsem sice teprve v bakalářském studiu a do praxe se zatím moc nedostanu, mám ale rozsáhlé zkušenosti z řad žactva. Osobně jsem s poezií a učením o ní neměla nikdy problém, především asi proto, že mě bavila a ráda jsem se jí zabývala i ve volném čase. Je ale třeba si uvědomit, že zdaleka ne každý je takový nadšenec jako já. Domnívám se, že škola by se měla alespoň pokusit žákům zprostředkovat cestu k různým disciplínám, k poezii nevyjímaje. Že se to tak ale děje, si nejsem ve všech případech úplně jistá. Jeden z problémů v metodách výuky poezie vidím například v tom, že při ní často není kladen důraz na porozumění, což spoustu dětí odrazuje od jejího čtení. Jednoduše ji nechápou, je pro ně těžká. A bodejť by nebyla. Člověk si ke konkrétním básním potřebuje uvědomit kontext doby a situaci autora. A to se neodehraje samo od sebe. Básně vnímám jako takové hádanky, které si může každý interpretovat po svém, nemají jenom jedno jediné řešení. Klíčovými složkami při jejich čtení jsou přemýšlení a kreativita, právě ty bych u dětí chtěla více podporovat. Také je dle mého názoru škoda, že se neustále omílají starší básníci a starší díla a současným autorům se nevěnuje téměř žádná pozornost. Další nešvar pak spatřuju v učení básní nazpaměť. Mrzí mě, že si k poezii děti vybudují odpor třeba jenom proto, že museli umět Máj zpaměti. Já sice chápu, že tato technika představuje dobrý trénink paměti, ale často mám pocit, že ty děti vlastně ani neví, co a proč říkají. A Karlu Hynku Máchovi při psaní přece nešlo o to, aby jeho básně někdo uměl odhrkat i o půlnoci, jasně, že do nich zakomponoval mnohem hlubší smysly. Memorováním postrádajícím jakoukoliv snahu o pochopení kladný vztah dětí k poezii nevybudujeme.
Myslím si, že poezie nabízí další způsob, jakým můžou být žáci a vlastně všichni lidé tvořiví, jak můžou jedinečně vyjádřit své myšlenky i emoce. Podle mě je velká škoda, že se této příležitosti mnohdy nevyužívá. Právě současné metody vyučování poezie na našich školách byly jedním z mnoha důvodů, proč jsem se rozhodla studovat učitelství českého jazyka. Český jazyk se dá vyučovat kreativně a já bych byla ráda, kdyby to nebyl jenom cíl pár učitelů, ale skutečná cesta většiny z nich.
