V Arcidiecézním muzeu v Olomouci se včera večer uskutečnila projekce filmu režiséra Michela Gondryho Věčný svit neposkvrněné mysli. Promítání bylo zadarmo, což přilákalo diváky všech věkových kategorií. V sále přesto zůstala volná místa, peníze přeci jen nejsou rozhodujícím faktorem. „Věčný svit“ rozhodně není pro každého, už vůbec to není film, ke kterému si koupíte pizzu a pivo, hodíte nohy na stůl a jen koukáte do obrazovky. Rád bych se pokusil shrnout, jaké pocity ve mně včera Gondryho dílo zanechalo.
Jim Carrey v dramatu? Kanadský génius opět potvrdil, že ve vážnější roli dokáže excelovat stejně jako v bláznivé Masce. Několik prvních záběrů by mohlo nasvědčovat, že se jedná o další z plejády hollywoodských romatických komedií pro zamilované páry, které stejně nikdo nedokouká. Svatý valentýn, smutný pohled Joela Barishe (Jim Carrey), který najednou pookřeje po naprosto náhodném setkání s potřeštěnou Clementine (Kate Winslet) asociuje u diváka pocit viděného. Naštěstí tomu tak docela není a brzy se příběh zvrhne ve sled schizofrenických záběrů, podkreslených epileptických střihem (nejdelší záběr trvá asi 3 sekundy). Stručně řečeno: několik úvodních scén je vlastně odkazem na déja vu těch posledních. Jim Carrey se zamiluje do Katie, mají krásný vztah, Clementine- jaké to poetické jméno- to ale přejde a Joela opustí. Jak jinak vyřešit problém s nešťastnou láskou, než onu dotyčnou osobu vymazat z paměti. Pokud možno navždy. Clementine tedy navštíví doktora Mierzwiaka, který provádí netradiční proceduru- vymazání vzpomínek na určitou osobu v souladu s teorií, že jestli zapomenete na vše, co jste spolu prožili, vymazaná osoba jako by pro vás nikdy neexistovala. Konec spoileru. Dále jen dojmy. „Eternal sunshine of the spotless mind“ je neskutečně propracovaný snímek s jedním z nejoriginálnějších scénářů, jaké jsem kdy měl možnost zhlédnout zfilmované. Scénárista Charlie Kauffman potvrdil, že je opravdu klasa a jedním z mála posledních scénáristů, kteří se nebojí udělat vám v hlavě pořádný „nepořádek“. Vizuální zpracování doprovází doslova symbiotickým způsobem trhaný děj, který občas prolíná sám sebe formou dřívě popřeného, aniž by vás zapomněl rozesmát carreyovskými potrhlinami, které jsou však lehké a inteligentní, zapadající do kontextu.
Ústředním tématem filmu je láska. Věčná láska, musí překonat tisíce překážek, které jsou jí stavěny do cesty. Jindy by se vám z toho mohlo udělalo v očích „růžovo“, Gondry však nabízí na lásku pohled z jiného úhlu, přijetí osoby se všemi jejími nedostatky a chybami, podpory a věrnosti za všech okolností, tak jako tomu je u naivního a moderní společností zcela překonaného „dokud nás smrt nerozdělí“. To vše zahrané v dechberoucím tempu hereckých výkonů ústředního páru.
Věčný svit je výjimečný snímek, který vás pohltí a vtáhne. K dokonalosti mu chybí jen maličko, a to maličko mi možná chybělo, aby se z něj stala ona pověstná „srdcovka“. Tak či onak, dvě hodiny, které sledováním filmu strávíte rozhodně nejsou ztrátou času a vsadil bych se, že necháte dojet titulky, doprovázené krásnou skladbou Becka „Everybody´s gotta learn sometimes“.
Kamil Polko 