po., 17. květen 2021 19:19

Vítězstvím ve světovém poháru jsem si splnil sen, říká skokan Jakub Janda. Popularitu si neužíval

Jakub Janda je zatím posledním českým skokanem, kterému se povedl velký úspěch na mezinárodní scéně Jakub Janda je zatím posledním českým skokanem, kterému se povedl velký úspěch na mezinárodní scéně Zdroj: E15.cz
Kromě Jiřího Rašky je jediným Čechem, který na lyžích doskočil až pro triumf na Turné čtyř můstků. Jakub Janda se tímto úspěchem může chlubit již 15 let. Mezitím zcela změnil prostředí a pracuje jako poslanec. Jak ale vzpomíná na svá skokanská léta?

Jste frenštátským patriotem. Co se Vám na rodném kraji nejvíce líbí?

Často bývám označován za rodáka z Čeladné, ale já jsem se tam opravdu jen narodil. Jinak pocházím z Frenštátu pod Radhoštěm, žiji tam celý život a nikdy bych se nechtěl stěhovat. Je to krásné prostředí v obklopení Beskyd, z domu mám výhled na Lysou horu, Radhošť i Velký Javorník. Do přírody je to kousek, a přestože jsem dlouhá léta skákal za Liberec, radši jsem tam dojížděl přes celou republiku. A to mi dokonce nabízeli, abych se přestěhoval.

Ani teď, když jste poslancem, nebydlíte v Praze?

Řekl jsem, že z Frenštátu se nikdy neodstěhuji, a do dneška si za tím stojím. Každý víkend se vracím domů. Je to moje srdcová záležitost a Moravskoslezský kraj vnímám jako ten nejkrásnější v republice.

Myslíte, že díky vám a Jiřímu Raškovi je mezi tamní mládeží větší zájem o skoky na lyžích?

Já sám začal skákat, protože jsem obdivoval pana Rašku. Bohužel dnešní doba je v celém sportu velmi zlá. Po roce plném zákazů bude velice těžké vrátit děti zpět ke sportu. Netroufám si však říct, že zrovna díky mně by byly skoky populárnější. Z našeho kraje pochází i Jaroslav Sakala, Jiří Parma, František Jež, Ladislav Dluhoš, Jan Mazoch. Určitá tradice tu je a já věřím, že řadu dalších skokanů se nám ještě podaří vychovat. 

Skoky na lyžích jsou v ČR divácky velmi populární, aktivních sportovců – skokanů ale příliš není. Čím si to vysvětlujete?

Bohužel bojujeme se stárnutím infrastruktury, která je v zuboženém stavu. Snažíme se skrz různá jednání udělat vše pro to, aby došlo alespoň k rekonstrukci můstků v Harrachově a Frenštátu. Jestli se nám to podaří, tak věřím, že i členská základna se postupně daleko více rozšíří.

Vzpomínáte si na své skokanské začátky? Kdo vás k tomuto sportu přivedl?

Začínal jsem v první třídě tenisem. K lyžování jsem měl blízko, protože otec byl sjezdař. Mně to ale příliš nebavilo, a když mi ve třetí třídě spolužák Zbyněk Krompolc řekl, ať se jdu podívat na skokanský trénink, šel jsem s ním a už tam zůstal. 

Nejsou skoky na lyžích pro úplné nováčky až příliš nebezpečné? 

Asi neexistuje žádný úplně bezpečný sport. Skoky sice nebezpečné jsou, ale pokud máte správné návyky, které vás už od malička učí, tak by se teoreticky nemělo nic stát. Dneska se všude dbá na bezpečnost, takže i můstky se dělají tak, aby se létalo nad terénem, díky technologiím se pak snižují i nájezdové rychlosti. Když neuděláte chybu, tak je to poměrně bezpečný sport. I počasí už se hodně hlídá.

V kolika letech jste si poprvé skočil z můstku?

V té třetí třídě, kdy mi bylo osm. To byl ale maličký můstek, postupně jsem šel výš a výš, až jsem v 17 letech stál na mamutím. Za devět let jsem se tedy dostal na mamutí můstek do Harrachova.

Jak probíhal váš každodenní trénink v období profesionální kariéry?

Záleželo vždy na trenérovi. Já jsem začínal v 90. letech v dorostu, který trénovali Jiří Raška a Pavel Fízek. Zažili jsme tvrdé tréninky, i když pan Raška říkal, že o nic těžkého nejde. Ve 14 letech mi hodili sedmdesátikilovou činku na záda a já s ní spadl, protože jsem na to nebyl vůbec zvyklý. Takže jsem pak dřel v posilovně, to byl můj život. Bylo tam hodně dynamického i rychlostního tréninku, speciálních pohybových cvičení i koordinace obratnosti. Změnilo se to v roce 2006, kdy k českému týmu přišel Richard Schallert a přinesl k nám rakouskou školu. 

Jak jste na to reagoval?

Přiznám se, že jsem z toho byl nešťastný. Zdálo se mi, že se trénuje málo. Ano, trénovalo se na kvalitu, ale udělat pár dřepů s činkou a pak pět minut odpočívat nebylo nic pro mě. Dá se říct, že jsem si s trenérem moc nesedl. Hodně jsem s ním diskutoval o tréninku, a v podstatě to byl konec mé kariéry. I když jsem si pak doma přidával, těžko se mi navazovalo a nemělo to ten kýžený efekt.

Jak jste pracoval s psychikou? Každá vaše chyba mohla být fatální, oproti běžným kolektivním sportům je to trochu rozdíl.

Říká se, že u skokana tvoří psychika 80 % výkonu, což bych řekl, že je pravda. Prošel jsem rukama několika psychologům, ale asi nejlepším byl Vasja Bajc, se kterým jsme si skvěle rozuměli. Byl to výborný kamarád, trenér i psycholog. Dokázal se s vámi pobavit a pak na vás silou autority zapůsobit. Já v tu chvíli věděl, že nemůžu zklamat, jinak bych byl mrtvý muž (směje se). Nejlépe jsem pracoval pod tlakem a s Vasjou mi to šlo opravdu dobře.

Co je Vaším největším zážitkem ze sportovní kariéry? 

Zážitků samozřejmě bylo hodně, jak skokanských, tak i mimosportovních. Byli jsme mladí, občas jsme utekli za zábavou, to ke sportu patří. Nejemotivnější zážitky jsou ale z Turné čtyř můstků a celkového vítězství ve Světovém poháru v sezoně 2005/06. A také z mistrovství světa v Oberstdorfu 2005.

Můžete tedy říct, že jste si splnil sportovní sen?

Sen každého sportovce je vyhrát olympiádu. To se mi nikdy nepodařilo, ale Světový pohár a mistrovství světa jsou také úžasné úspěchy. Takže v tomto směru jsem si to vynahradil. Uvědomil jsem si to, když se mi po sezoně 2005/06 svěřil Aleš Valenta, že by olympijskou medaili klidně vyměnil za vítězství ve Světovém poháru. To pro mě byl hodně emotivní moment.

Startoval jste celkem na čtyřech zimních olympijských hrách, která ve vás zanechala největší dojem?

Mou první olympiádou bylo Salt Lake City, kde jsem teprve poznával, co hry obnáší. Dlouhé cestování, přísná bezpečnostní opatření… Vstávali jsme ve tři hodiny ráno a přesouvali se na desítky kilometrů vzdálený můstek. Ale bylo to jediná olympiáda, kde jsem zažil, že byli všichni sportovci pohromadě. Co se týče dalších olympiád, tam už jsme byli různě rozmístění po sportech, takže například na hokej jsme museli cestovat. Největší zážitek tak byla právě olympiáda v roce 2002.

A jak zpětně hodnotíte ostatní svátky sportu v letech 2006, 2010 a 2014?

Turín 2006 byl pro mě hodně těžký, protože na mě byl velký tlak, lidé mě vnímali jako favorita. Bohužel před olympiádou se pokazily vztahy mezi mnou a svazovým úsekem skoků, což mé výkony ovlivnilo. Poslední olympiáda v Soči pak měla skvělou organizaci, všechno tam výborně fungovalo.

Se sportováním na vrcholové úrovni souvisí i pozornost médií a fanoušků. Jak jste se vyrovnával s popularitou?

Přiznám se, že jsem ji neměl moc rád. Chodil jsem s kšiltovkou naraženou do čela, bylo mi velmi nepříjemné, když jsem šel po městě a lidé mě poznávali. Nicméně ke sportu to patří. Teď v Praze už mám větší anonymitu, je tu tolik lidí, že se mezi nimi ztratíte. Jezdím MHD a nikdy se mi nestalo, že by mě v tramvaji nebo metru někdo poznal. 

Momentálně nejste jen poslancem, ale také předsedou úseku skoků na lyžích. Jak hodnotíte finanční pomoc od státu pro sportovce jako náhradu za ušlé zisky během koronavirové krize?

Existují programy Covid Sport 1 a 2. Je dobře, že nějaká pomoc přišla. Ale nepřišla pro všechny, bylo to tak zvláštně osekáno, pomohlo se především profesionálům. Nemyslelo se na amatérské sporty, které kvůli pauze také přišly o hodně peněz. Myslím, že rozdělení podpory nebylo zas tak spravedlivé a nedostalo se na všechny. 

Jak podle Vás sport v Česku zvládne toto období? 

To ukáže až čas, predikovat něco dopředu je hrozně složité. Ale vidíme to už teď, děti sedí skoro rok u počítačů. Vyšly průzkumy, že tloustnou. Takže je důležité, aby se sport otevřel co nejdřív. Myslím si, že do budoucna to bude mít negativní následky. Uvidíme, jak se k tomu postaví trenéři, rodiče… Každopádně nebude lehké se z toho dostat.

Zobrazeno 137 krát
Naposledy upraveno: po., 17. květen 2021 22:24
Pro psaní komentářů se přihlaste