so., 14. leden 2023 18:49

Na východě hledám lidskost, a tu Ukrajina má, říká fotograf Matyáš Fritscher

Matyáš Fritscher Matyáš Fritscher Zdroj: Archiv autora
Matyáš Fritscher se na fotkách snaží zachytit emočně vyhrocené situace lidského života. Takové momenty přináší i současná situace na Ukrajině, kam se vydal a sám při tom i riskoval. Jaké zážitky a strasti ho na této cestě potkaly se dozvíte v článku.

Proč jste se rozhodl vyjet na Ukrajinu?
Z mého pohledu tam byla motivace jednoduchá, věnuji se reportážní fotce a zachycuji emoce. Emoce jsou pro mě u fotky nejdůležitější a člověk najde ve válce hodně smutných i veselých situací. Počátek konfliktu na Ukrajině, jsem začal sledovat před pěti lety na Vice news. Tehdy tam byl Simon Ostrovsky, který je pro mě reportér, jakým bych chtěl být. Chtěl jsem vyjet do nějaké válečné zóny, což nebylo jednoduché, spousta válek byla moc daleko a ani jsem v té době neměl potřebné finance. Když vypukla invaze na území Ukrajiny, tak jsem byl silně motivován, věděl jsem, jak na to měl jsem peníze a bylo to dosažitelné. Nebyla to válka v Sýrii, která je daleko a dostat se tam je velmi těžké, a i když jsem pořádně nevěděl, jestli se tam dostanu, tak jsem se rozhodl, že do toho jdu a šlo to na punk.

Ve které oblasti jste byl?
První cestu jsem jel na vlastní pěst. Přejížděl hranice jenom s papírkem, kde jsem měl v ukrajinštině napsaný důvod mé cesty. Vše bylo pro mě nové a já nevěděl, jak to funguje a byl jsem smířený s tím, že když mě vyhodí, tak mě vyhodí. Ale byli na mě moc příjemní a na hraničním přechodu jsem byl jeden z mála, co šel dovnitř a asi jediný Čech, co šel do země zasažené válečným konfliktem.

Mé první focení na Ukrajině bylo v Kyjevu, měl jsem v plánu mapovat Den Nezávislosti Ukrajiny. Chtěl jsem zachytit emoce a všechno to, co se pojí s tím, že stát, který je okupován slaví svátek osamostatnění. Projel jsem Irpiň a Buču, kde na počátku invaze byly největší masakry. Moje návštěva Irpině a Buči byla chvilku potom, kdy odešli ruští vojáci. Lidé se snažili vrátit zpátky do normálních kolejí. Jel jsem s jedním spolucestovatelem, který byl z Francie a seznámili jsme se až na Ukrajině. Takže Kyjev, Buča a Irpiň byly první zastávky.

Kde jste přespával?
Přespával jsem přes Coach Surfing, aplikaci, která má stmelovat cestovatele. Využíval jsem ji proto, abych se přiblížil Ukrajinským obyvatelům. V Kyjevě jsem první noc přespal u klučiny v malém kumbálku, bylo to hodně punkový a tam jsem poprvé slyšel ve tři ráno sirény, které upozorňovaly na odstřelovaní. To byl moment, kdy jsem přemýšlel, co mám dělat, jestli se mám jít někam schovat, ale ten klučina, se kterým jsem tam spal, se jen přetočil na druhou stranu a spal dál, tak jsem to neřešil. Další den jsem zjistil, že to je na denním pořádku a co hodina byly sirény. Pak si člověk zvykne, to je na tom asi nejvíc děsivé, když člověk vidí, že si lidé zvyknou na takovou věc, na kterou by si zvyknout neměli, ale bohužel to tam je součástí aktuálního života.

Navštívil jste i místa, která jsou v přímém kontaktu s válkou?
Místo, které bylo přímo v kontaktu s válkou jsem nenavštívil, a to z toho důvodu, že jsem byl bez jakékoliv akreditace. Válečná zóna je silně hlídaná, mohl bych skončit ve vězení. Vyhýbal jsem se i focení převozu různé vojenské techniky. Spíš jsem chtěl mapovat a fotit dozvuky války na ukrajinských obyvatelích, a to bylo převážně v Irpiňi a Buče. Byly tam prostřílené hlavně civilní budovy, v ulicích díry po raketách, to bylo děsivé.

Hovořil jste s tamními obyvateli?
Do kontaktu s lidmi, kteří jsou zasaženi válkou, jsem se lehce dostal. Porozuměl jsem si i s několika babičkami, které vypadaly, že si chtějí popovídat. Všude, kde to šlo, jsem se snažil komunikovat s lidmi. Potkal jsem dva kluky z Charkova, kteří utekli před válkou a teď bydlí se svými rodiči a prarodiči v jednom malém bytě. Ale oni se usmívali a říkali, že je to náročné, ale jsou v bezpečí, byli to úžasní kluci – Nikita a Ilja. Když mi Ilja popisoval první útěk nebo když slyšel svištění prvních raket, tak měl slzy v očích. Uvědomění jejich situace je silné, řešíme tu banální problémy a pak sedíš vedle někoho, kdo s tebou začne sdílet pocity strachu, úmrtí blízkých, ztrátu domova. Lidé tam jsou moc štědří a lidští, vždycky, když se mě někdo, proč jezdím na Východ, tak je to proto, že hledám lidskost, a tu tam přesně Ukrajina má.

Přišel jste do styku i s příslušníky ukrajinské armády?
V kontaktu jsi tam s nimi pořád, protože se přesunují a ty je potkáváš, jedeš s nimi autobusem, vlakem, potkáváš se s nimi v obchodě. Mám dokonce jednu hezkou fotku, kde si jeden voják s akáčkem kupuje čaj ve čtyři hodiny ráno na Kyjevském nádraží. U nás je v podstatě nemyslitelné potkat vojáka se zbraní a tam je to na denním pořádku. Jinak jsem s nimi přišel do styku při různých kontrolách. Když jsem fotil v Kyjevě vlajku mi nedošlo, že je to vládní budova a dva vojáci na mě ukazovali, tak to jsem ztuhnul a říkal si, že tady nastane asi problém. Překvapivě ke mně byli hodní a řekli mi, že to mám smazat a že můžu jít dál.

Další kontakt byl, když jsem vyšel večer z Kyjevského nádraží a byl zákaz vycházení. Riskl jsem to, šel jsem do hostelu, který jsem nenašel. Během cesty mě zastavil voják s kalašnikovem, tak jsem mu přes překladač vysvětlil moji situaci a on mě s naprostým pochopením pustil. Zasáhlo mě, že jsem byl pravděpodobně starší než samotný voják, a to jsem pak viděl, že je dost častá věc. Přemýšlel jsem nad tím, jestli je tohle fér. Já tady fotografuji a on brání svoji vlast. Jestli si u nás dostatečně vážíme toho, co máme a jaké by to asi bylo vidět i své kamarády odcházet na frontu s tím, že už se nemusí vrátit.

Vaše cesta je velké riziko. Jak jste se připravil na tuto náročnou situaci?
Bral jsem to hodně punkově, hodně spontánně a reálně jsem nad tím moc nepřemýšlel. Sbalil jsem se, neměl jsem ani moc přesný plán, věděl jsem, že chci dojet do Kyjeva. Ale musím říct, že mi vše hrálo do karet, lidé mě přijímali přátelsky. Zároveň je to úžasná motivace, hodně z toho člověk získá, že si má vážit toho, jak se má a co má. Což je jedna z největších věcí, co si odnáším z Ukrajiny, protože já sám si nemám na co stěžovat a tam žijí lidé, kteří jsou na tom daleko hůř.

Za vaši odvahu vyjet do země, kde probíhá válka vás obdivuji. Měl jste v některých chvílích své cesty strach?
Děkuji. Nevím, jestli je na tom co obdivovat. Vždy když mi tohle někdo řekne, tak odpovídám, ne jsem jenom blbý v dosti ohledech. Dělal jsem věci, které nebyly úplně nejchytřejší a hodně jsem riskoval. Největší strach jsem měl, když jsem slyšel poprvé ty sirény, to byl jeden z momentů, kdy jsem si říkal, to asi není dobré. Byl jsem hodně v pohybu, a když je člověk hodně v pohybu a něco pořád řeší, tak moc nepřemýšlí, jestli má strach. Nechci hrát machra, ale nějak v tu chvíli jsem si to neuvědomoval.

Měl jste chuť se vrátit?
Na jednu stranu ano, měl jsem v jednu chvíli chuť se vrátit, ale spíš z toho důvodu, že už jsem chtěl jet domů a celý ten projekt zpracovat. Nicméně jsem řešil i finance, tak to už bylo těžší.

Na který moment nezapomenete?
Ano viděl, mám ho docela jasně před očima. Když jsem přijel do Irpině a začal jsem se dívat na ty rozstřílené budovy a najednou z jednoho z těch oken vykoukl chlápek s cigárem a já se na něho díval a říkal si, on tam vážně žije a nebyl to jediný člověk. Pak jsem se bavil s jedním vojákem a zeptal jsem se ho, proč tam stále lidi žijí – nemají kam jít, tak tam žít musí. To je jedna z věcí, co mi zůstane v hlavě, vidět opravdu život lidí ve válce.

Moje druhá návštěva byla s humanitární organizací. Vzali mě mezi sebe, a to bylo do Bučači, rozváželi jsme tam humanitární pomoc po okolních vesnicích a azylových domech. Bylo to moc super, člověk viděl válkou vyčerpané lidi a vděčnost za to, když jim tam někdo doveze jídlo nebo důležité věci. Myslím si, že je dost fajn se zapojit do nějaké takové iniciativy.

Zobrazeno 71 krát
Naposledy upraveno: po., 16. leden 2023 11:42

Související články

GLOSA: Svatý Babiš v Prezidentském duelu
GLOSA: Svatý Babiš v Prezidentském duelu
  ne., 22. leden 2023 22:38
V Česku přibývá trans dětí
V Česku přibývá trans dětí
  čt., 19. leden 2023 22:31
Kauza Tate
Kauza Tate
  so., 21. leden 2023 10:22
Pro psaní komentářů se přihlaste