Co říkáš na to, že po celém parketu byly rozestavěné židle?
Přišlo mi to super, protože když to byl takovej komorní koncert, ne s kapelou, ale jenom takhle s kytarou a s basou, tak to bylo spíš o těch textech a o těch písničkách. I když jsem se toho nejdřív bál, tak to bylo nasazený spíš tak, aby to lidi dostalo do tý atmosféry, že spíš poslouchají opravdu ty texty a vnímají víc ty písničky. Že to nebyla nějaká diskotéka, kam si lidi přijdou zablbnout, ale opravdu šlo o tu muziku o ty texty a myslím, že atmosféra ve finále byla dost dobrá.
Nepřišlo Ti trochu demotivující hrát před sedícím publikem? Že ze sebe nechceš dostat to nejlepší?
Čoveče, to ne. Je to spíš jinej způsob hraní, kdy člověk jede míň na tu první signální a víc jde po tom významu.
Takže koncert hodnotíš celkově jako pozitivní?
Myslím, že to bylo super. Tady v Olomouci se hraje vždycky dobře. Zatím jsme tady měli 3 koncerty a všechny byly dobrý.
Jak se Ti líbí v Olomouci?
Jako stěhovat se sem nebudu, ale je to tady dost dobrý.
Máš nějakou favoritku mezi svými písničkami, které jsi dnes hrál?
Mám nějaký favoritky. Hodně mám rád Hollywood, hodně mám rád Chemii, kterou jsme teď hodně předělali na tu desku, a těším se, až ji budem hrát v tý nový formě, protože ta stará už mě tolik nebaví, protože vím, že ta nová je o hodně lepší, ale zatím nevíme jak to udělat, abychom ji byli schopni zahrát živě, po tom, co ji máme na desce se samplama, klavírem a smyčcovým kvartetem.
V klipech i na fotkách, Tě často vidíme v chirurgických rukavicích s makrelou v ruce. Co to má znamenat?
To je odkaz k původní křesťanský symbolice, kde ryba je znamení Ježíše Krista, a zároveň je to symbol nějakýho živýho tvora, kterýho lidi dneska maj potřebu zabalit do plastu, unifikovat do škatulky, opatřený razítkem a i tak se bojí kontaktu natolik, že ho berou přes ty chirurgický rukavice. Takže je to vlastně symbol nějaký dnešní doby, která ty původní hodnoty zaškatulkovává, zabalí je a chrání se před nima, potom ten kontakt mezi lidma je hrozně úzkej.
V minulosti jsi hrál s kapelami Já a brácha a Jupí tralala, proč už s nimi nehraješ?
To není úplně pravda, pod názvem Jupí tralala jsme hráli už ve skoro stejný sestavě jako hrajem teď, když hrajem s kapelou, akorát tam ještě nebyl basista, ale v podstatě se tehdy jenom změnil název na Xindl X. A pak se to tak jako změnilo, že Xindl X přestala být kapela, že Xindl X jsem začal být já a kapela.
Vidíš nějaké výhody nebo naopak nevýhody v sólové dráze?
Vidím velký výhody v tom, že kapela se těžko prodává. Když kapela tvoří jako kapela, tak je to něco jinýho, ale stejně u nás to je tak, že ty písničky stejně všechny píšu já. Teda ne, že by kluci nechtěli, ale já si do toho prostě nenechám od nikoho moc mluvit. A že prostě vystupuju za sebe, tím pádem když dávám rozhovory, tak je taky lepší dávat je sám za sebe a prezentovat to všechno přes tu jednu osobu, přes to, že jsem třeba nějakej člověk, co chce, a snad i má lidem co říct. A ne že jsme jako nějaká rozjuchaná partička.
Při pohledu na tvůj tourplan je vidět, že máš na léto naplánováno spoustu festivalů. Vyhovují Ti víc, nebo máš radši sólové koncerty?
Jak kdy. Ono je dobrý, že ty hraní jsou různý, jinak by se z toho člověk asi trošku zvencnul, kdyby měl hrát furt stejný typy koncertů, proto je dobrý, že občas hraju sám, občas hraju s kapelou, občas hraju kratší koncerty, občas hraju delší sety, občas je to venku, občas je to vevnitř a střídají se i ty publika. Kdyby to mělo bejt všechno stejný, tak rozhodně těch koncertů nemůžu hrát tolik, protože by mi z toho asi hráblo.
Spousta lidí tě označuje jako folkovýho muzikanta. Cítíš se líp před „liščíma ohonama“ (jak nazval Xavier Baumaxa folkové publikum) nebo na rockovém festivalu?
Mě na tom nejvíc baví to, že ty publika jsou různý. Že jeden den jdem hrát jako před Kryštofy pro osm tisíc lidí, druhej den pro padesát lidí v nějakým klubíku jenom s kytarou a jsou to úplně diametrálně odlišný koncerty, diametrálně jiná komunikace s publikem. Mě trošku děsí ta představa toho, že by to byl furt ten stereotyp, bylo to pokaždý to stejný a že bych začal mít ty naučený chorošky, kdy, jak, co po jaký písničce řeknu. I takhle to občas je, že hraju stejnej playlist, nebo občas jako říkám stejný hlášky mezi písničkama a pak jsem za to na sebe nasranej, že vlastně tím, že člověk má ty věci naučený, tak už trošku odstraňuje ten prvek dobrodružství pro sebe a už to není taková zábava.
Dokážeš si představit, že by byla hudba tvoje jediné zaměstnání?
Hudba je moje jediný zaměstnání.
A co psaní scénářů?
To je koníček, tím se živit nedá.
A hudbou se živit dá?
V pohodě.
Změnilo Ti nějak život, když se tvoje písničky začaly hrát v rádiu?
Já to neberu jako nějakou kontinuální změnu, ono těch kroků k většímu, řekněme úspěchu, v uvozovkách, bylo víc. Tohle byl jen jeden z těch kroků, i když teda asi ten největší a změnil mi život asi v tom, že už nastal ten zlom, kdy jsem se tou hudbou mohl začít naplno živit a mohl jsem si přestat půjčovat peníze od rodičů a tak. I když toho dost tou muzikou vydělám, skoro všechno vrážím zpátky, protože nejsem pod velkým labelem a vydávání i točení desek si platím sám, klipy si platím sám, takže jsem vlastně na jednu stranu umělec a na druhou podnikatel, kterej obchoduje sám se sebou.
Myslíš, že to je lepší, dělat si všechno sám, než být pod křídly labelu?
Jsou lidi, kterým to asi vyhovovalo, ale já si obecně nerad nechávám do něčeho mluvit a rád jsem vlastním pánem, takže pro mě to je asi jediná cesta. Myslím, že bych pod nějakým velkým labelem nevydržel.
Můžeš nám říct něco víc o knize Bruno v hlavě, kterou jsi nedávno vydal?
Je to knížka, kterou jsem napsal nějaký 4 roky zpátky. Tehdy jsme se setkali se slovenskou výtvarnicí Monikou Šimkovičovou, ona mi dávala číst nějakou svoji povídku, nebo respektive ona říkala, že to je román. A já jsem říkal jé, to je zajímavý, ty tady zkoumáš stejný téma, jako já v jedný povídce, co jsem napsal tak tejden zpátky a nějak jsme se o tom bavili. A mě přišlo, že v její povídce je zárodek na spoustu věcí, se kterýma by se dalo a mělo pracovat, a že by bylo dobrý, kdyby se ta její hrdinka postupně proměnila v tu moji hrdinku, jak přistupuje k tý problematice, kterou nechci říkat, abych neprozradil něco, co člověk odhalí třeba až ve třetině knížky. No to ne, to trošku dřív, ale stejně nechci moc prozrazovat. Takže jsme si tehdy udělali takovej bodovej scénář a rozdělili jsme si kdo bude potom psát jakou kapitolu. A pak jsem ještě přepisoval ty její, aby to mělo jednotnej jazyk a Monika zase překládala do slovenštiny ty pasáže, který jsou česky. A jak je psaný na stránkách vydavatelství, je to o hrdince, který se během jedinýho dne vlastně změní celej život, s tím, že přijde o svýho manžela i o iluzi o jejich vztahu. A navíc zjistí, že už jí na tomhle světě nezbejvá moc času a ten čas co tady musí strávit, musí strávit ve společnosti Bruna, což nebudu zatím prozrazovat ,kdo je. Ale myslím, že to je docela zajímavá postava, která se v český literatuře moc neobjevila. Zatím nevim, že by vůbec někdo takovouhle postavu měl.
Když jsem dneska telefonoval s maminkou a říkal jí, že s Tebou budu dělat rozhovor, říkala, ať se zeptám, proč jsi tak zvláštní. Jak na Tvoji muziku nahlíží starší generace?
Myslím, že úplně v pohodě, já jsem do těch folkových soutěží šel trošku jako že z provokace, ale pak mi došlo, že jsem prostě takovej ten folkař, akorát, že dobrej na rozdíl od tý většiny, co hraje teďka. Jako spousta těch lidí na folkový scéně je dobrejch, ale trošku jenom vařej z toho, co už před dvaceti lety zavařili Nohavica s Plíhalem a nevnášej tam nic novýho, nic současnýho. Spíš teda mluvím o textech, o muzice se nebavím. Tam je spousta dobrejch muzikantů. Já se pokouším nějak aktuálně reflektovat dnešní dobu, což vlastně původně bylo typický pro folkaře a pro autory protest songů. A ta starší folková generace si tady to ještě pamatuje, takže pro ně to je vlastně přirozenější, než pro tu mladší generaci. Spíš naopak ta mladší generace čeká, že ta starší generace mě bude odsuzovat, ale ono to tak není.
Nedávno jsi vydal album Návod ke čtení manuálu, které je plné (jak už jsi v pár rozhovorech uvedl) auto-protest-songů. Máš jich v zásobě dost i pro další album, nebo můžeme očekávat nějakou stylovou změnu?
Já si myslím, že pořád to budou auto-protest-songy, nebo aspoň v tý době, kdy jsem je psal, tak to ještě byly auto-protest-songy. Já se pokoušim trošku ten svůj život měnit, takže to spíš budou protest songy proti těm jiným lidem z mý generace, ale myslím, že stylově to sedí v mantinelech. Ale pokouším se trošku rozšiřovat ty témata, ať už rozšiřovat mantinely, ať už měnit témata v textech nebo i hudební žánry, takže myslím, že ta deska bude pestřejší nejen po textový, ale i po hudební stránce. Ale myslím, že to bude pořád dostatečně „Xindlovský“, aby lidi poznali, že to jsem furt já.
Takže teď máš v plánu ještě dlouhou hudební kariéru? Neuvažuješ někdy o tom, že založíš rodinu a budeš vychovávat malý Xindlíky?
Já myslím, že si to vůbec neodporuje. Já jsem schopnej stíhat poměrně dost věcí najednou. Myslím, že když si člověk myslí, že má moc koncertů, tak by měl ten počet zdvojnásobit a pak zjistí, že ho to spíš nabíjí, než vybíjí a s tou rodinou to je podobný, podle mě. Když máš do čeho investovat a vrací se ti to zpátky, tak když tím trávíš hodně času, hodně práce a když si řekneš, že tě to víc nabíjí, než vybíjí.
A na závěr: Chceš vzkázat něco lidem, kteří přišli dneska na koncert?
Já myslím, že ne, že všechno, co chci vzkazovat, dostanu do těch textů.
