Sabina Tocháčková 
Je podle vás tanec spíše sportem nebo uměním?
O této otázce jsem nejednou vedl dlouhé diskuse s jednou vyučující na vysoké škole. Podle ní je tanec sportem, jelikož odpovídá jedné z mnoha definic – sport je pohybová aktivita, díky níž se snažíme dosáhnout nějakých měřitelných výsledků. To je podle mě úplná blbost. Sportem je běh nebo hod oštěpem, ty objektivně nemají s uměním nic společného. Kdežto tanec vzešel z hudby, bez ní by neexistoval. Jeho pramen tedy není v pohybu jako takovém, ale v umění. Až naše bělošská kultura z něj udělala sport tím, že v něm začala soutěžit. Máme potřebu se mezi sebou neustále poměřovat a šplhat po žebříčku slávy a úspěchu. To černošská kultura nemá a díky tomu dokázali vytvořit něco tak výjimečného jako je hip hop a jazz. Nebojí se vybočit ze zajetých kolejí a zkusit něco nového. Jednoduše se nechají unášet fantazií.
Psal jste bakalářskou práci na téma motivace k tanci. Co je tedy vaší motivací?
Moje motivace dnes je úplně jiná, než byla dříve. Vyvíjela se a měnila spolu s moji taneční kariérou. Začal jsem tancovat v patnácti, kdy jsem měl potřebu ukazovat se a být něčím zajímavý. A hlavně jsem chtěl mít na co balit holky. Každý kluk, co začal tancovat v pubertě, začal kvůli holkám. Kdo říká, že ne, pěkně kecá. Hrozně mě bavil pocit jakéhosi zadostiučinění, který mě naplnil pokaždé, když jsem se naučil něco nelidsky vypadajícího. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se mi poprvé povedl moonwalk. Pak jsem ho pochopitelně musel předvádět úplně na každé párty. Postupem času jsem začal jezdit na battely (soutěž, která je založena na improvizaci a schopnosti tanečníka reagovat na hudbu pozn. red.) a nechal se naprosto strhnout tamější atmosférou. Chuť vyhrávat můj zájem krmila, když balení holek přestalo. Chtěl jsem si vybudovat jméno, respekt a stát se členem komunity. Teď už jsem ve fázi, kdy tancuji čistě kvůli radosti. Je mi úplně jedno, co dělám, jak u toho vypadám a co si myslí ostatní. A to je podle mě nejvyšší level, jakého lze v taneční kariéře dosáhnout.
Pohybujete se v tanečním světě už 16 let. Jak se za tu dobu změnila česká taneční scéna?
Za dobu mého působení se změnila dost a rozhodně k lepšímu. Pomalu se začíná vyrovnávat i té zahraniční. Tanečníkům při tréninku chyběla disciplína a průbojnost, na soutěžích se upřednostňovala „špinavost“ pohybu před precizností a slovo drill (způsob tréninku, kdy tanečník opakuje jeden krok tak dlouho, dokud není dokonale technicky provedený pozn. red.) tu nikdo neznal. Kvůli tomuto přístupu tanec stagnoval. V zahraničí měli tanečníci vždycky mnohem větší hlad po zdokonalení a vítězství.
Co si myslíte vy, jako profesionální tanečník, o krátkých „tanečních“ videích na sociální síti TikTok?
Za mě to sice není tancování v tom pravém slova smyslu, ale myslím, že to může hiphop v mnohém obohatit. Dříve vznikaly nové kroky při takzvaném social dancing. To se sešla parta lidí a jamovali. Jeden z nich ukázal svůj krok a druzí ho začali napodobovat. Časem se tento krok zařadil mezi ostatní a přešel do mainstreamu. TikTok by se do jisté míry dal brát jako novodobá forma social dancing. Už teď se přidalo do newschoolového hiphopu spousta nových kroků, které vznikly právě na internetu.
Jak byste popsal českou komunitu tanečníků?
Ještě nedávno bych byl dost kritický. Tehdy bývaly vztahy mezi jednotlivými crew poněkud vyhrocené. Ale momentální situace mi přijde naprosto super. Všichni se respektují, podporují a vznikají upřímná přátelství. Dokonce i mladší generace už umí spolupracovat a vytvářejí neskutečně kreativní projekty.
Co může tanečníkovi zničit reputaci?
Agrese a násilí. Ty v tanci nemají své místo. Česká taneční komunita je malá, všichni se navzájem znají a každý takovýto skandál se šíří rychlostí blesku. Jakékoliv nevyřešené účty si s protivníkem můžete vyřešit v battelu skrz tanec, od toho také kdysi vznikl. Například v krampových nebo breakdancových battelech by se dalo napětí mezi tanečníky krájet.
Řekl byste, že ve společnosti zájem o tanec stoupá či klesá?
Záleží, o jaké věkové kategorii mluvíme. Mezi teenagery bohužel klesá. Naopak vidím přicházet stále více dětí a rodičů. Myslím, že to je tím, že se obecně hodně změnil přístup k tanci. Bere se jako naprosto legitimní koníček srovnatelný s fotbalem a hokejem. Můj vyučující na vysoké škole jednou nazval streetdance „kroucení se pod lampou“. Dnes už ho tak nikdo nevnímá, vybudoval si ve společnosti respekt.
Jaké taneční akce byste nám doporučil navštívit?
Netanečníci by se měli 23. dubna přijít podívat na moravské kolo soutěže Czech Dance Masters v UP hale v Olomouci. Utkají se tam se svými choreografiemi taneční školy například z Brna, Olomouce, Ostravy a Vsetína. Choreografie jsou pro netanečníky lákavé, každé vystoupení je totiž uceleným uměleckým dílem s hudbou, tvary i kostýmy.
Pro tanečníky doporučuji spíše battly. Napadá mě třeba Who is Who? battle 16. dubna v Brně. Je to krásná benefiční akce, jejíž výtěžek putuje pro potřebné. Sejde se tam celá česká i slovenská taneční komunita, takže to rozhodně bude neskutečná podívaná.
