Markéta Šulejová V ženské extralize se pohybuji už rok, takže z vlastní zkušenosti vím, že tolik naschválů a podlostí jsem doteď v žádném jiném sportu neviděla. Nejde jen o nadávky a hádky s rozhodčími, ale především o způsob hry. Ve florbalu ženy nejsou něžné květinky, a to vám potvrdí každý, kdo byl alespoň jednou svědkem nějakého utkání. Při zápase jde především o to nedostat gól a kvůli tomu jsme schopné udělat cokoli, a když myslím my, musím přiznat, že i já sama.
Podívejme se na fauly. Nejde o obyčejné sekání nebo bránění ve hře. Jde spíše o létání za mantinel a tzv. stromy. Když dostanete „strom“, znamená to, že vám protihráčka vběhne do cesty a jednoduše vás vlastním tělem odstaví. Většinou je to rychlé a nečekané, proto se po tomto zákroku ze země zvedají jenom opravdu ty odolné. Potlesk si většinou vyslouží od své střídačky právě faulující hráčka, nemluvě o výkřicích typu „Vždyť spadla sama!". Tahle tři slova opravdu velmi ráda také používám. Dále, pokud si snad nějaká hráčka dovolí nějakým způsobem ohrozit vaši gólmanku - v našem týmu jsem to já - je předem jasné, že beztrestně neunikne. Takové zákroky jsou potom nutností a já po nich ráda své hráčky poplácám po rameni. Jako brankařka moc šancí faulovat naštěstí nemám. Jediné, co můžu udělat, když se nikdo nedívá, je rozvazovat soupeřkám tkaničky nebo je štípat do nohou. Sama jsem k tomu ještě nenašla odvahu, ale znám pár takových, které ano. Samozřejmě, není to tak úplně podle pravidel.
Někdy tyto zákroky projdou bez poznámek, většinou ale následuje vyloučení. A my, i když víme, že jsme udělaly chybu, jsme i tak schopné se minuty hádat s rozhodčími o tom, že jsme se neprovinily a vše je naprosto v pořádku. Nevidíme zkrátka důvod pro to, abychom byly vyloučené. Hrajeme přece čistě a musíme mít vždycky pravdu. Tímto si ovšem většinou vykoledujeme pouze další dvě trestné minuty navíc, tentokrát za nesportovní chování. V rozhodnutém zápase vám to přijde jako příjemný odpočinek. V zápase, ve kterém každá chyba rozhoduje, jsou to nejdelší dvě minuty vašeho života, při kterých neděláte nic jiného, jenom pořád dokola proklínáte sudí.
Jeden příklad za všechny. Mít za sezonu přes třicet trestných minut o něčem nejspíš svědčí. Proto je dobré naučit se ovládat alespoň před rozhodčími, uvědomit si, že to oni mají přece „vždycky“ pravdu. Já vím, lehko se to píše, ale hůře dělá. Jakmile se dostanete do víru hry, nic vás nezastaví, a tak to prostě bude pořád.
Neříkám, že se má faulovat, sama také zastávám fair play, ale vím, že provinění proti pravidlům nikdy ze sportů nevymizí, jsou totiž jejich součástí a v rámci slušnosti jsou i potřeba. Takhle to prostě na hřišti chodí. Můžete být nejlepší kamarádky, ale pokud jste soupeřky, nikdy si nedáte nic zadarmo a trocha té zákeřnosti se projeví v každé z vás. Vždyť sekání se píská snad každou minutu. V tu chvíli nejde o pravidla, jde o to, co jste schopni nechat na hřišti a jak dokážete podržet svůj tým. Nejsou to fauly s úmyslem ublížit, ale s úmyslem ochránit. Takže pokud neohrozíte něčí zdraví, měly by takové zákroky být tolerovatelné. Je to jako chránit vlastní rodinu.
A i ženský florbal se postupně dostává na úroveň, ve které se pár takových „malých“ faulů lehko ztratí a míra posuzování závažnosti se zmenšuje. Proto ano, florbal je kontaktní sport. Právě to mu přidává na jeho kouzlu a oblíbenosti. Každý přece v rámci spravedlnosti rád za svou rodinu bojuje.
Zdroj perexové fotografie: MAD Photography
