Zuzana Dudková 
Narodila se v Jihlavě a od roku 1942 žila v Polné, kde taktéž chodila na základní školu a hrála s místními ochotníky divadlo. Díky jejímu otci se stala členkou KSČ, který jí do strany přihlásil. Po druhé světové válce vystudovala konzervatoř, nejprve hrála v regionálních divadlech a od roku 1948 v Libeňském divadle v Praze. Sedm let pracovala jako hlasatelka Československého rozhlasu. V roce 1959 se stala první televizní hlasatelkou a moderátorkou v Evropě, do této doby zastávali toto místo pouze muži.
Rok 1968 byl pro ni velice osudný. V období pražského jara a následném obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy informovala z televizní obrazovky o okupaci. Za dob normalizace byla proto pronásledována. Pro pořad České televize 13.komnata uvedla: „Ve studiu mi doslova naskákali za záda. Jirka Průcha tenkrát švenkoval kamerou, aby bylo vidět, že za mnou stojí ozbrojení ruští vojáčci, kteří mě v podstatě vyvedli ven“. Také podporovala studentské protesty proti upálení Jana Palacha v roce 1969 a díky těmto událostem nadále nemohla pracovat v televizi a musela skončit. V roce 1977 podepsala Chartu 77, jako jedna z prvních. Do televize se mohla vrátit až po roce 1989 do té doby vykonávala povolání jako uklízečka či prodavačka potravin. Po revoluci pracovala v pražském Rádiu Svobodná Evropa, moderovala cestovatelský pořad Objektiv, nebo jsme ji mohli zahlédnout při moderování pořadu pro seniory Barvy života. Také dostala řadu ocenění. Prezident Miloš Zeman ji v roce 2013 udělil medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a v tomtéž roce dostala cenu Arnošta Lustiga za udržení a rozvoj hodnot, jakými jsou odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost.
Kamila byla dvakrát vdaná. První manželství s hereckým kolegou Milošem Willigou trvalo dva roky a z jejich vztahu vzešla dcera Kateřina. Jejím druhým životním partnerem se stal lékař Josef Moučka, se kterým měla dceru Barboru a syna Ondřeje. Poslední partnerský vztah udržovala s hercem Jiřím Zahajským. V 85 letech vydala dvojalbum s názvem „Samota není osamění“, doplněné písněmi skladatele Richarda Pachmana.
